„Co to tu má být? Promítání filmu? V krematoriu? No tak to už je přehnané. Spalovač mrtvol? To je opravdu moc,“ rozhořčuje se pečlivě upravená zhruba sedmdesátiletá žena.
Dívá se přitom na červený koberec i auto s aparaturou, ze které se line filmová hudba Zdeňka Lišky. Další jí přitakává, třetí je v opozici. „Ta hudba se k tomu přece hodí, tak to sem celkem zapadne, ne?“ říká.
Nápad promítat jeden z nejznámějších českých filmů právě v krematoriu, kde před osmatřiceti lety vznikl, se rodil deset let.
Pár minut před představením posledního filmu pardubického Febiofestu je schodiště krematoria zaplněno nedočkavými diváky.
„Ten film je prostě klasika a zhlédnout ho v krematoriu, ve kterém byl před lety natáčen, to jsme si s manželem nemohli nechat ujít,“ říká Hana Kratochvílová z Hradce Králové.
Lavice pro pozůstalé plní diváci, k pultíku přistupuje smuteční řečník v tmavém obleku. Vítá diváky, přeje jim příjemnou zábavu a truchlivým hlasem je zve na občerstvení, které je připravené po promítání. Podávají se... rakvičky.
