Originální německý titul zní Člověk je na světě jak velký bažant (Der Mensch ist ein großer Fasan auf der Welt) – a podobně jako bažanti se chovají i postavy příběhu. Chtějí vzlétnout, ale sotva se nadnesou. Tíží je nestrávená minulost, poznamenaná nacismem a sovětskými lágry, a svazuje Ceaušeskova současnost, která jim bere kořeny i grunty.
A tak přežívají, uvázlí v malé německé vesnici na okraji velkého Rumunska, počítají dny a roky a čekají na cestovní pas. Přijde vůbec? A koho, co budu muset zaprodat? Tu pomalost, ponížení a bezmoc vystihuje autorka přesně, i když je to umělecká pravda symbolů a metafor.
Už úvodní stránky jsou přesycené odkazy a náznaky, létají tu sovy smrti, předávají se dešťové perly a ženy se mění v seschlé ropuchy. Zvířecí symbolika (často v kombinaci s bílou barvou čistoty) Müllerovou zjevně fascinuje, na sto deseti stránkách sehrají svou roli ještě slepý bílý kohout, racek z dálek i rozmáčknutý bělásek.
Cestovní pas se tak stává rafinovanou stínohrou, literaturou obrysů, skrytých významů a krátkých, dokonale ohlodaných vět. Obsahuje výborné pasáže (mj. dívčin "úplatek" faráři a milicionáři), ale zároveň trochu udolává monotónním chladem, kadenci má těžší než stylově blízcí Franz Kafka a Robert Walser. A přitom by stačilo málo, pár delších, absurdnějších tónů – a možná by se čeští nakladatelé Herty bát přestali.
