Důvody takové malé retrospektivy umělce - jenž ve svých osmasedmdesáti letech patří, snad trochu promlčeně, k nejvýznamnějším postavám českého poválečného umění a předním tvůrcům z evropského okruhu konkrétního a konstruktivního umění - budou pravděpodobně osobního rázu. A tak i pro ty, kdo viděli Sýkorovu rozsáhlou bilanční výstavu ve výstavních sálech pražské Městské knihovny, má ústecká expozice mimořádný význam. Z rozmanitých příkladů totiž skládá bezprostřední, neakademizující obraz soudržného celku. A tím se také vracíme na začátek. Výstava je jakýmsi ostrovem samozřejmosti, dokáže zaujmout a přesvědčit ryze výtvarnými kvalitami prezentovaných děl a jejich dialogu, aniž by nutně přišly na přetřes algoritmy a jiné matematické, počítačem prováděné postupy, jež Sýkora užívá jako prostředku při tvorbě valné části díla. Kombinace pevné myšlenky, jasného vidění, citlivé ruky a vytrvalosti nakonec vede k tomu, že s dílem vnímáme i osobnost jeho tvůrce. Přestože jeho "skrytá" přítomnost nám kdykoli může položit nejednu těžkou otázku, není důvod se jí bát.
Zdeněk Sýkora: Souvislosti. Galerie Emila Filly. Ústí nad Labem. Výstava se koná do 11. listopadu.