V originále se soutěž jmenuje Národní hrdost, v tuzemské verzi prvního „osmičkového“ speciálu se hrdě bojovalo třeba o nejrychlejší ušití kuchyňské chňapky s odkazem na totalitní roky, kde domácí kutilství muselo vynahrazovat díry na socialistickém trhu. Dejme tomu švanda.
Do poklidného tipování správných odpovědí vnesl odlehčení jednak slovenský host Milan Markovič výrokem, že „v případě otázky, kdy se narodila Eliška Přemyslovna a proč, se vzdám a hrdě odejdu se svěšenou hlavou“, jednak Martin Dejdar s protestem proti příliš snadné nápovědě „ostrovního státu, kde stačilo říci pouze státu“.
Dejdar pobavil též taktikou, že nejlepší bude „nic nemačkat, na nic nesahat“. Ovšem pravidlo, že za chybnou odpověď jednoho týmu získávají body zcela automaticky bez jakékoli zásluhy zbylé dva tandemy, skutečně pouze vyrábí navenek efektní bodové součty. A odměna pro vítěze, který si vybírá z retrovýrobků, jen ještě více posiluje nostalgickou náladu pořadu.
Ale jako „opáčko“ z národních dějin má Kde domov můj? svůj smysl v běžném i mimořádném vydání, byť výroba chňapek do vlastivědné snahy zrovna moc nezapadá. Také úkoly typu „najděte na obrázku z daného letopočtu, co do něj historicky nepatří“ vyžadují od diváka, aby seděl těsně u obrazovky s lupou.
Nejpodivuhodnější na krotce osvětovém pořadu z kategorie nic proti ničemu nicméně zůstává fakt, že prověrka vědomostí od Karlštejna po Pražské Jezulátko se řídí modelem z dovozu. Alespoň k oněm osudovým „osmičkám“ se snad mohla vymyslet původní veřejnoprávní zábava.
