„Tím to trochu shodíme, protože jinak jsou to dost vážné filmy,“ odhaluje skladatel, který by rád celý koncert i uváděl. „Každé dílo má svůj příběh. Jsou za tím hádky, okamžiky naprosté radosti a euforie, stovky cigaret a vypitých kafí. Emoce nahoru a dolů. Ke všem mám velmi osobní vztah,“ vysvětluje.
Symfonická hudba zněla ve všech filmech kromě Requiem pro panenku, kterou Soukup přepsal pro orchestr a soprán, jejž přislíbila zpívat sólistka Národního divadla Marie Fajtová. Ale úprav se dočkala i další hudba.
„Ve filmu to z mnoha důvodů funguje jinak než na koncertu, takže je potřeba partituru napsat úplně znova,“ vysvětluje Soukup. Na nových verzích pracoval tři měsíce. „Miluji to, jsem vážně posedlý psaním not a v podstatě bych chtěl psát už jen symfonickou hudbu,“ přiznává. Samozřejmě, že dnes už se noty zapisují v počítačovém programu, naposledy prý ručně psal Soukup hudbu ke Koljovi. „U toho jsem si trochu zkazil oči. Nesnáším ostré světlo, takže jsem měl malou lampičku a mžoural do toho. Nějakou dioptrii to dalo,“ směje se.
Původní partitury
Kupodivu se mu podařilo uchovat původní partitury, takže vyšel z nich. „Byla to piplačka, ale vůbec mi to nevadilo. Jednak to mám fakt rád a jednak mám taky docela výdrž,“ dodává Soukup.
Hudbu budou doprovázet filmové klipy, ale samozřejmě bez dalších zvuků, které jinak výsledný snímek obsahuje. „Jako malé dítě se těším, že uslyším hudbu bez těch příšerných ruchů, paruchů a všeho, co tam ti zločinečtí zvukaři nakonec naskládají. A ještě nad tím jsou pochopitelně dialogy. V dálce pak něco hraje, čehož si divák vůbec nevšimne,“ říká Soukup.
„Sergio Leone například v Tenkrát na Západě prodloužil onen slavný záběr, aby hudba vyzněla a nechal to jen na ní. A jakou to mělo sílu! Jednak byla geniální a jednak byla slyšet. Kdyby to nějaký hujerský zvukař zaplácal dostavníky, řehtáním, střílením, chechtáním a já nevím čím, tak z toho nezbylo nic. A to se bohužel stává strašně často,“ tvrdí.
