Soutěž má rychlé tempo, až na hraně nepřehlednosti. Otázky se zdají těžší než v "milionáři", výhry nižší. Vzdělávací stránka kulhá - zazní-li chybná odpověď, moderátor tu správnou opomíná sdělit. Nablýskaná obří scéna s "podsvětím", kam vyřazení nešťastníci odcházejí, je nadbytečná. Ale to jsou podružnosti. Zopakujme: pětašedesát tisíc úkonů, nadto zaplacených z vlastní kapsy mobilnímu operátorovi, jsme ochotni učinit, abychom cizího člověka na dálku odsoudili, ponížili, symbolicky postavili ke zdi. Anonymně, pohodlně, dost možná se smíchem - vždyť je to přece hra. Stačí necelá hodinka, a tolik katů se našlo.
Za osamělého gladiátora věčně vstávajícího z písku do nových soubojů lze označit i filmaře Jiřího Krejčíka. Ten byl včera v portrétu z cyklu Gen v pomyslné aréně jen čtvrthodinku, ale daly se z ní vyčíst měsíce práce. Dokumentaristka Alena Činčerová si dala záležet, aby nezůstalo u tuctové zpovědi. Nejprve tu Krejčík rázně popřel mýty o své režijní nesmlouvavosti: "Herce neškrtím ani nefackuju, ale jak máte být v pohodě, když vám to před očima ničí?" Pak jeho slova ověřila skutečnost. Krejčík hřměl povely při natáčení Svaté noci, obrazové báje podle Čapkova apokryfu, nenápadně odvysílané loni o Vánocích, a když byl zpovídán na kameru, sám režíroval režisérku: "Stop, zpátky na mě!" Vznikl portrét úsporný i přesný. Krejčík nezná smířlivost přicházející s věkem, bouří dál proti všem a všemu včetně psích hromádek; v mnohém s ním nelze souhlasit, ale vždycky stojí za to poslouchat, co říká: je zajímavý i zábavný, samorost i osobnost.
Mimo jiné se Krejčík nechal slyšet, že člověk nepřišel na svět, aby byl šťastný. Ještěže s tou myšlenkou nedorazil na bujarou sobotní oslavu osmiletí televize Nova Osmý den schází nám. Byl by ukamenován - vždyť škarohlídy pohřbil hned přípitek Vladimíra Železného: "Jsme rádi, že nás má ráda bezpečná většina."
Oč tedy přišla nebezpečná menšina? O další podnikový večírek, kde sice scházely nejzářivější celebrity, zato se činila kdejaká tvářička Novy. Gondíkovi opět zpívali sourozenecké blues, o Peříčku se žertovalo ve stylu "chce to něco chlupatýho, co takhle bobr a kozy"; jen Tele tele si utahovalo z rodinky nesoucí své televizi kytičku. Celé to připomínalo někdejší večery odborových rekreací či pionýrských táborů, kde musel každý přispět svou "kulturní vložkou". Však tu také z pódia přiznali: "Ten dělá to a ten zas tohle, a všichni dohromady uděláme prd." Peníze ovšem nesmrdí. Stačil úkon ze třetí obecné, 2002 - 8 = 1994, aby člověk spočetl, kdy Nova začala vysílat, a ocitl se ve slosování o milion korun.
Mimochodem, přesně před osmi lety začal i pořad Filmopolis na ČT - to pro případ, že by si i nebezpečná menšina chtěla udělat narozeninovou oslavu.
