Zpěvy sladké Francie jsou "terminus technicus" v české kultuře dobře zavedený. Kongeniální překlady Hanuše Jelínka (1878–1944), významného překladatele a frankofila, vyšly několikrát knižně a jsou známy i ve zpívaných verzích. Pamětníci si možná vzpomenou na některé tyto písně v interpretaci herce Eduarda Kohouta, jak kdysi vyšly i na gramofonové desce (na CD bohužel nereeditované).
Řada z těchto písní ostatně patří k nejznámějším francouzským lidovkám vůbec a v originální verzi je zná snad každý student francouzštiny – např. Trois jeunes tambours (Švarný tambor), Chanson Du Capitaine (Dezertér), En passant par la Lorraine (Dřeváčky), Les trois marins (Tři námořníci) nebo Sur la route de Damville (Cestář).
Pojetí zpěvů sladké Francie v podání Chairé připomíná svým historizujícím zpracováním například některé projekty známého souboru Musica Bohemica. Ostatně Josef Krček je jeho členem (a jeho bratr Jaroslav, vedoucí Musiky Bohemiky, byl hudebním režisérem této nahrávky, pořízené ve Waldorfské škole v Příbrami).
Rozmanité vokální podání (zpívají všichni členové Chairé) podporují příjemná aranžmá pro více či méně známé nástroje – všeobecně známé zobcové flétny, ale i další nástroje dechové (tarogató) či strunné (chrotta, lyra, loutna). Samotné písně jsou na albu proloženy recitací dalších textů v interpretaci Hany Maciuchové a Alfreda Strejčka.
