Fenomenální saxofonista je v 82 letech ztělesněním jazzové historie. Ve své kariéře si vysloužil přezdívku "saxofonový obr". A ta nelže. Přestože sám Rollins v červené čepičce a s bílým plnovousem nejvíce ze všeho připomínal českého malíře Jana Zrzavého.
Návštěvníkům koncertu se dostalo asi skoro všeho, co očekávali. Je pravda, že velmi robustní tón saxofonu, pro Rollinse typický, byl místy poněkud oslabený, i tak ale mnohokrát zaznělo Rollinsovo typické zaržání, které skvěle korespondovalo se spíše měkkým a komorním soundem pětičlenné doprovodné kapely.
V té hrál prim velmi citlivý trombonista Clifton Anderson, jehož sóla Rollins jakoby polohlasem krásně "komentoval" stručnými protimelodiemi, většinou ponořen do nitra kapely, zády k publiku. tak trochu po vzoru svého někdejšího bosse Milese Davise.
Vynikal i bubeník Kobie Watkins, který se blýskl skutečně propracovaným sólem, které mělo daleko ke standardním sebevzhlíživým exhibicím. Watkins je - ostatně stejně jako jeho o dvě generace starší šéf - sice vrcholně technický hráč, při hře ale upřednostňuje cit a srdce.
Sonny Rollins se představil jako výrazný mistr balad, ale s naprostým přehledem "ufoukal" i ostřejší skladby (Patanjali) a v závěrečné Don't Stop The Carnival prokázal vlohy a lásku k lehkonohým latinským rytmům. Ostatně, u člověka, který přes vysoký věk na pódiu nepostojí a chvílemi připomíná hadího muže, není divu.
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
