Přesto se herci - od kralujícího Stanislava Zindulky k trefné Evě Holubové - dokázali dostat na modernější tragikomickou půdu, ač vroubenou koloritem staropražských putyk jako ze silvestrovských estrád. Jubilantka tu měla téměř herecký protiúkol: nikoli obvyklou lidovou hadrnici, nýbrž naivní, uťápnutou, dojemně směšnou osůbku, jež svou sílu zjevuje postupně, jak její partner odhaluje naopak slabost. Nakonec dopadla Karlínská balada, v režii Zdeňka Zelenky teskná studie důstojnosti a ponížení, vcelku slušně. Jiná věc je, že dramaturgie ČT nezná už jiné látky než barvotiskové románky v bezpečí retrostylu.
Na Nově v sobotním večeru Tisíc růží pro Jiřinu si s dramatickou rolí hlavu nelámali. Sólistka a takzvané "křoví" si jen vyměnily úlohu, takže Bohdalová v hledišti přijímala gratulace, s nimiž vcházeli na pódium prodavači humoru všech cenových kategorií. Připomínalo to schůzi, kde každý pronese diskusní příspěvek a někdo přidá písničku. Zdravě neuctivou hru na stoletou hvězdu, zapomenutou kdesi v útulku, si připravila pouze parta Karla Šípa a ke cti herečky slouží, že při téhle scénce, kde výjimečně chyběly slzičky, srdíčka i kytičky, se na vlastní účet bavila nejvíc.
O sólistech a "křovácích" - ovšem už zase v tradičním gardu - vypovídal i nový pořad Báry Štěpánové na čtvrteční Nově. Název Bárymetr zosobňuje stylizovaný dárek hostům, pouhou rekvizitu, nicméně celek ční nad všemi zábavnými novinkami. Důvod je jasný: zatímco ostatní si z talk show berou talk - tedy povídání, Štěpánová dává přednost show - podívané. Je herečkou, živelně ovládne jeviště a s pozvanými zachází jako dítě při hře s panenkami.
Hosta loňského jihlavského festivalu a letošního Febiofestu a legendu amerického dokumentu Fredericka Wisemana už chválabohu Kavčí hory objevily. Sobotní komponovaný večer ČT 2 představil dvě jeho práce z konce šedesátých let, Střední školu a Nemocnici - svědectví mapující "jen" denní provoz beze slůvka komentáře, o nějž se naši tvůrci tak rádi opírají, bez náznaku vlastních otázek, neřkuli přítomnosti v záběru, což bývá další tuzemská protéza. A byla to síla! Wiseman zaznamenává zdánlivé detaily, kuriozity zábavné, ponižující, bezděčné, jímavé, vypjaté i rutinní, aniž je hodnotí či vybírá, co se mu "hodí do krámu". Nevnucuje názory, nýbrž z mozaiky se skrytou vnitřní stavbou tvoří jedinečnou obdobu profesních románů. Jak poučné v době, kdy ČT vydává za dokument kdejakou publicistiku. Navíc Wiseman potvrdil, že i v Americe veřejná televize uvádí dokumenty, a ač nepřebijí Dallasy, mají prý slušnou sledovanost. Bodejť ne - na takové dokumenty bychom se taky rádi dívali.
