Jako většina fotografů, i Švýcar René Burri se prosadil v mladém věku: ještě mu nebylo třicet, když se několik jeho fotografií - jak portréty, tak snímky architektury - vřadilo mezi rozšířené ikony moderní vizuality; už v roce 1962 mu vyšla kniha Němci, obrazový esej o poválečném Německu.
Pražská expozice čítá téměř sto třicet prací nasnímaných od poloviny padesátých let prakticky do současnosti. Je na nich zjevné, jak autor svůj rukopis tříbil, ale bez jakýchkoliv přeryvů; jsou v tom přítomny veliký autorský klid a neokázalá (sebe)jistota.
Je to dokonalý příklad evoluce, která se v žádné fázi neodchyluje od svých východisek. Těmi jsou u Burriho estetika humanistické fotografie (těsně svázaná s používáním kinofilmového přístroje), podtržená vyloženě výtvarným viděním. Inklinace k architektuře a architektům, na což je expozice v Leica Gallery Prague tematicky omezena, je tedy logická.
V dnešní době, kdy kdejaký tvůrčí škyt a pšouk bývá ve výstavních síních vyzvětšován do metrových formátů a drze se dere do divákovy pozornosti, je Burriho expozice chválou "malého" formátu zvětšenin.
Několik málo rozměrných "plachet" je instalováno pouze ve vstupní části výstavy, všechny ostatní práce jsou formátově téměř kabinetně střídmé. Jako kdyby Burri říkal: Takhle to naprosto stačí, co má být viděno, vidět je, všechno navíc by bylo exhibicí.
Rovněž nevadí, že většina záběrů architektury je černobílých - tomu je tak i proto, že pro autorovy oblíbené Le Corbusierovy či Niemeyerovy funkcionalistické kreace je černobílá fotografie možná dokonce příhodnější než barva. U postmoderny by Burri s tímhle přístupem tak dobře nepochodil.
Ostatně barvě a soudobé vizualitě ulic a krajin se Švýcar nevyhýbá. Na výstavě ji reflektuje sériemi složenými ze záběrů pohlednicového formátu - patrná je tu zvídavost, neutuchající chuť "dívat se", nacházet optické souvislosti a paralely na různých místech Země.
Expozice René Burriho zapadá do té lepší dramaturgické linie Leica Gallery v Nejvyšším purkrabství. Ta byla tvořena "dovozem" sdělných, v dobrém slova smyslu atraktivních kolekcí. Instalačně odbyté či dramaturgicky zmatené výstavy tato galerie také produkovala, ale to už je jiná píseň…
 René Burri - Le Corbusier ve svém ateliéru s Modulorem, 35 rue de Sevres ("Ateliér 35 S"), Paříž, Francie, 1959 |
