Závěrečné umírání na roztroušenou sklerózu znamená velké herecké sólo pro hrdinčinu charismatickou představitelku Emily Watsonovou. Subtilní herečka známá z Trierova mystéria Prolomit vlny a nominovaná za roli Jackie na Oscara předvádí boj se zákeřnou chorobou v polohách razantně expresivních, přesto však příběh nedevalvuje na prvoplánový doják.
Celovečerní debut Ananda Tuckera se od standardních životopisů liší strukturou i přesahem. Připomíná trojboký hranol, jehož nálady se pootáčejí z idylicko-pikantních do osudově-pochmurných. První půlhodina sleduje mladický "vzestup ke slávě", ve druhé části - nahlížené očima usedlejší Hilary - poznamená sourozenecké pouto tolerovaná nevěra, kterou si rozháraná Jackie vynutí na sestřině manželovi. Třetí kapitola, v níž se totéž drama vypráví z pohledu Jackie, poodhaluje příčiny hrdinčiných neuróz a sleduje peripetie její nemoci.
Mírně nepřehlednou, zato však neobvykle košatou kroniku, realizovanou podle knihy Hilary du Pré a jejího bratra, lze vnímat minimálně ve třech vrstvách. Obsahuje odkazy na dobové mravy a módy - třeba ve scéně, kdy Hilary se svým snoubencem mluví o návštěvě Truffautovy novinky Jules a Jim. Vypráví také o strhujícím živlu hudby a jedinečnost Jacqueline odhaluje především v jejím extatickém projevu, naprostém opaku sterilního koncertování. A konečně sága mapující proměny světa ve čtyřicátých až osmdesátých letech našeho století líčí konflikt mezi dvěma životními modely, které se vymykají pohodlnému průměru. Hilary (ve znamenitém podání Rachel Griffithsové) reprezentuje pokornou toleranci se záchvěvy rodinného štěstí, ale také zjitřené vnímání vlastní "upozaděnosti" i sestřina utrpení. Jackie zase zosobňuje geniální výstřednost hraničící s bezohledným egocentrismem, rostoucí bezradností i osudovým "prokletím". Tuckerův film narazil na nesouhlas některých hudebních celebrit, kterým se památka virtuosky zřejmě zdála znesvěcená. Divákům však Hilary a Jackie nabízí sugestivní biografii bez falešného zbožňování i obecnější drama o krásách i pastech uměleckých výšin.
Celovečerní debut Ananda Tuckera se od standardních životopisů liší strukturou i přesahem. Připomíná trojboký hranol, jehož nálady se pootáčejí z idylicko-pikantních do osudově-pochmurných. První půlhodina sleduje mladický "vzestup ke slávě", ve druhé části - nahlížené očima usedlejší Hilary - poznamená sourozenecké pouto tolerovaná nevěra, kterou si rozháraná Jackie vynutí na sestřině manželovi. Třetí kapitola, v níž se totéž drama vypráví z pohledu Jackie, poodhaluje příčiny hrdinčiných neuróz a sleduje peripetie její nemoci.
Mírně nepřehlednou, zato však neobvykle košatou kroniku, realizovanou podle knihy Hilary du Pré a jejího bratra, lze vnímat minimálně ve třech vrstvách. Obsahuje odkazy na dobové mravy a módy - třeba ve scéně, kdy Hilary se svým snoubencem mluví o návštěvě Truffautovy novinky Jules a Jim. Vypráví také o strhujícím živlu hudby a jedinečnost Jacqueline odhaluje především v jejím extatickém projevu, naprostém opaku sterilního koncertování. A konečně sága mapující proměny světa ve čtyřicátých až osmdesátých letech našeho století líčí konflikt mezi dvěma životními modely, které se vymykají pohodlnému průměru. Hilary (ve znamenitém podání Rachel Griffithsové) reprezentuje pokornou toleranci se záchvěvy rodinného štěstí, ale také zjitřené vnímání vlastní "upozaděnosti" i sestřina utrpení. Jackie zase zosobňuje geniální výstřednost hraničící s bezohledným egocentrismem, rostoucí bezradností i osudovým "prokletím". Tuckerův film narazil na nesouhlas některých hudebních celebrit, kterým se památka virtuosky zřejmě zdála znesvěcená. Divákům však Hilary a Jackie nabízí sugestivní biografii bez falešného zbožňování i obecnější drama o krásách i pastech uměleckých výšin.
|
Hilary a Jackie (Velká Británie, 1998) | |
| režie | Anand Tucker |
| scénář | Frank Cottrell Boyce podle knihy Hilary du Pré a Pierse du Pré - Génius v rodině |
| hrají | Emily Watsonová, Rachel Griffithsová, James Frain a další |
| distribuce | Intersonic |
| čas | 123 minut, titulky |
