Autorem knihy je britský umělecký odborník Philip Hook. Sám se představuje slovy: „Na trhu s uměním se pohybuji přes třicet pět let, nejprve jsem pracoval pro Christie’s, potom jsem byl obchodníkem a nakonec jsem zakotvil v Sotheby’s. Z toho důvodu si troufám napsat knihu o světě umění, která se zabývá podrobnostmi zvrhlého, ale zároveň fascinujícího vztahu mezi uměním a penězi, vztahu, z něhož míváme špatné svědomí.“
Kontroverzní činnost
Hook zvolil formu slovníku o pěti základních částech, ve kterých nahlíží výtvarná díla a jejich původce z různých stran a vždy zohledňuje různé komerční i umělecké aspekty. Zajímá ho identita umělce, problematika námětů a stylů, po kterých je na trhu největší poptávka, estetický rozměr obchodovaného díla, vliv jeho původu na výslednou cenu i obecné prostředí na současném trhu s uměním.
V každém z těchto pěti oddílů v abecedním řazení krátkých kapitolek vykládá – často velmi subjektivně, na základě osobních zkušeností, které neváhá dokladovat na příkladech – jednotlivé „střípky“, které po čtenářském seskládání dávají velmi dobrý obraz o tom, jaké má tato kontroverzní, uctívaná i satiricky vysmívaná komerční činnost zákonitosti. Pravda je, že čtenář, který není do světových aukcí aktivně zapojen, občas nevychází z údivu.
Dalí a LSD
Přesný příklad, jak trh s uměním funguje, popisuje Hook na dnes tolik populárním surrealismu. Jeho fantasknost dává do souvislosti s psychedelickým hnutím 60. let a jeden z důvodů dnešního komerčního úspěchu Magritta, Dalího či Ernsta vidí v tom, že se „generace mající vřelé vzpomínky na hipísácké mládí přehoupla do středního věku a může si dovolit utrácet“.
A pak zobecňuje: „Odrážejí Christie’s a Sotheby’s skutečný vkus sběratelů, nebo jej vytvářejí? Pracovníci aukčních domů obvykle tvrdí první, ale občas si v duchu nechávají zdát o druhém. Pravda je někde uprostřed. Aukční dům musí odhalit jiskru, která má patřičný potenciál, a postarat se o to, aby zažehla oheň.“ A dodává, že přesně tohle se právě u surrealismu stalo.
Snídaně u Sothebyho má čtyři sta stran. Když se čtenář blíží k závěru, mohl by mít pocit, že o fungování trhu s uměním ví všechno, stačí si jen uvázat kravatu, vybrat rodinné úspory a vyrazit do nejbližší aukční síně. Ale pak dojde k jedné z posledních kapitol, nazvané Štěstí. „Vzpomínám si na Monetův obraz, který vynesl 19 milionů liber, protože se o něj přetahovali dva kupci. Ale kdyby se jeden z nich toho rána vzbudil s kocovinou a rozhodl se, že se aukce nakonec nezúčastní, obraz by se prodal za zcela přijatelných 8 milionů liber, což by byla částka, která souboj oněch dvou posledních zájemců odstartovala.“
