Příběh, tedy scénář, obecně nebude nejsilnější stránkou zručného režiséra Jana Bubeníčka, který na svůj animátorský talent upozornil už prvním studentským filmem Na draka. Právě tři krátké, vesměs vtipné dračí grotesky prokládají i jeho novinku složenou ze tří samostatných minifilmů Antonio Cacto, Maják a Velkej chlap.
Ve výsledku se tedy Smrtelné historky rozpadají do šesti částí, které sice volně propojuje téma sebevražedných soubojů malých s velkými, ale ve skutečnosti zůstávají leporelem, pásmem hříček připomínajícím cyklus studentských cvičení s technologiemi a žánry.
V jejich různosti je Bubeníček opravdu velkorysý. Kombinuje živé herce s 3D a 2D animací, s vedenou loutkou i zadní projekcí, střídá prvky hororu, lyrické balady i brakové gangsterské jízdy. V úvodním příběhu Antonio Cacto si hraje se stylem noir, dokumentem i s podobností tváře Pavla Landovského v poslední roličce svérázného staříka a jeho přítele, skřítka z útrob mexického kaktusu. Jenže kouzelnou černobílou stylizaci a akci plnou tajemných technických hejblat brzdí nekonečný vypravěčský komentář dědice zakletého bytu čili Jana Budaře, popírající animační podstatu němé vypravěčské zkratky.
Následující Maják sice slova nepotřebuje a vyznačuje se až neskutečnou krásou odlehlé výspy přírody, již objevuje nadšený pidivědec, ve finále vystavený kruté deziluzi. Proměnlivé tónování barev včetně přízračného oparu, z něhož se noří siluety zvířat, však snímek opakuje v každodenním hrdinově stereotypu, takže je vyčerpá, navíc Maják podobně jako Antonio Cacto vrcholí osvětovou poučkou.
A Velkej chlap, jenž mozaiku uzavírá, je maňáskovou parafrází četných historek z podsvětí o tupých poskocích mafiánských kmotrů; variací vcelku milou, ale upovídanou a nečekaně jadrnou. Vůbec Smrtelné historky nepatří k animovaným pohádkám pro děti, ostatně producenti jim plánují festivalovou cestu. Škoda jen, že tak výjimečnou várku režisérova nadání a pracovitosti vložili do skládanky, nikoli do jednolitého silného příběhu, který by pocitově ubíhal svižněji.