RECENZE: Kněžna Libuše a veselí družstevníci. To je ale nadělení.

Národní divadlo připravilo ke 100. výročí vzniku Československa novou inscenaci Smetanovy Libuše. Chce v ní sdělit hodně věcí. Ve výsledku se ale hraje o ničem. A k tomu se opera nedá poslouchat.

Se svým charakterem slavnostních, víceméně statických, z dnešního pohledu možná i naivních obrazů, přemrštěně apelujících na národní sebevědomí, je tato opera samozřejmě scénickou výzvou. Libuši lze hrát stylizovaně, realisticky, abstraktně, nebo ji třeba i ironicky okomentovat z nadhledu 21. století. Všechno jde, ale myšlenka se musí udržet a rozvést.

Základní idea režiséra (a současně ředitele) Národního divadla Jana Buriana – pokud se dala vysledovat - není úplně špatná: Zapojit do hry prostor Národního divadla s jeho výzdobou, atmosférou, podobně jako kdysi v Kašlíkově inscenaci Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle „hrálo“ i samotné hlediště. A pakliže opera sestává ze symbolických výjevů, tak je vzít doslova a stylizovat na jevišti do zlatého rámu, připomínajícího jevištní portál. I se všemi bělostnými řízami, dlouhými vlasy, ženskými copy, kopími v rukou mužů. A s velkým kamenem uprostřed, asi symbolizujícím ten základní, uložený dole.

Bedřich Smetana: Libuše

45 %

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Jan Burian

Scéna: Daniel Dvořák

Národní divadlo Praha, první premiéra 14. září 2018

Jenže jak se to často stává, nápadu chybí důslednost a precizní zpracování. Chvíli se na jevišti sice stylizuje, pak se ale zase aranžuje v rádoby realistickém duchu, jaký známe z televizních záznamů starších inscenací. Postavy někdy přijíždějí po pohyblivých pásech jako figurky na orloji, jindy zase „normálně“ přijdou a netečně popocházejí po jevišti. Nějakou logiku v tom nelze postřehnout, stejně jako v zapojení tanečníků. Ti občas přicupitají, něco ilustrativně, leč v zásadě zbytečně dokreslí, a zase odcupitají. Možná proto, aby se v „ředitelské Libuši“ kromě Buriana a scénografa Daniela Dvořáka uplatnil i třetí šéf, Petr Zuska, jenž řadu let vedl balet.

A tak to jde celý večer, prostě se přes sebe hromadí různé střípky. Poselstvo přicházející k Přemyslovi se napřed zjeví na videoprojekci, pak na jevišti, ale s tímto postupem se dál nepracuje. Že by letmá pocta Laterně magice? Obyvatelé Přemyslových Stadic jsou rozjásaní družstevníci jako vystřiženi z alegorických obrazů padesátých let. Při jejich tanečcích, jimiž až s groteskní „doslovností“ vyjadřují hudbu, se v hledišti dal zaslechnout smích. V Libuši poměrně neobvyklý...

Zase z jiné přihrádky jsou vytaženy abstraktní vizuální fantazie na panelu složeném z malých žároviček během Libušina proroctví. Ovšem při závěrečných Libušiných slovech se abstrakce rázem změní v obraz, u nějž není jasné, zda je ve své prostomyslnosti míněn doslova či jako sarkastická glosa: Seshora se snese slavobrána, objeví se sokolové a obrozenci v cylindrech, z velkého kamene uprostřed jeviště se s rachotem odloupne vnější vrstva a objeví se nápis Národ sobě. Tápající divák by si to mohl vyložit třeba i takhle: Co jsme si na první scéně nadělili, to máme, všem se omlouváme.

Boj s pěveckými party

V režii je aspoň jakási idea, byť přibližná a nedotažená, díky níž se hodnocení dá zavěsit těsně pod průměr. V hudebním nastudování už není vlastně nic. Pod rukama dirigenta Jaroslava Kyzlinka sice vyzařuje z opery patos, ovšem v horším smyslu – v těžkopádném a rozvleklém. Proud hudby se únavně posunuje kupředu a je tak matný a jednotvárný, že se v něm posluchačsky nelze o nic zachytit. Orchestr není špatný, ale zjevně neví, jak má vlastně hrát, protože ho nikdo neinspiruje.

Všechny pěvecké party v opeře jsou náročné, některé velmi. U titulní hrdinky lze v archívu Národního divadla najít na tři desítky pěvkyň, které ji zpívaly od 19. století. Dá se domyslet, že ne všechny nárokům dostály. To ale není omluva pro současnost. Při páteční premiéře zpívala titulní roli Dana Burešová. Svým problematicky vyškoleným lyrickým hlasem, jakoby sraženým v krku, mechanicky produkuje jeden tón za druhým, ale jsou to ploché, mrtvé tóny bez obsahu. Takový zpěv je fádní ve všech rolích, v dramatické Libuši obzvlášť. Na závěrečné vypjaté proroctví pěvkyni už nestačily síly, nebyla schopna přidat dynamiku, rezignovala na artikulaci slov.

Přemysla nastudoval Adam Plachetka, ale neudělal dobře. Role je nad jeho možnosti, hlas v ní slyšitelně přetěžuje, ten se mu začíná nezdravě „klepat“, ztrácí svou jedinečnou měkkost a barvu. Stále ještě velmi mladý pěvec by svůj rozlet směrem k podobně náročným rolím měl zabrzdit – pokud je ještě čas. Aby nakonec nesváděl boj na pokraji sil, jako Roman Janál s partem Radovana, který jen tak tak dozpíval do konce. Basistovi Jiřímu Sulženkovi chybí pro Lutobora v hlase objem a znělost, Maria Kobielska jako Krasava místo zpěvu nepříjemně křičí a mezzosopranistka Stanislava Jirků postrádá pro Radmilu víc barvy a hutnosti. Zcela nevýrazný byl tenorista Jaroslav Březina jako Šťáhlav. Snad jen ve zpěvu basisty Františka Zahradníčka v roli Chrudoše se dalo vystopovat trochu barvy, zvuku, energie. Skoro to vypadalo, jakoby ze dvou obsazení, která tak jako tak nejsou slibná, vybralo vedení Opery pro první premiéru ještě to horší.

Jistě, je to tvrdé konstatování, ale realitu nelze lakovat na růžovo. Pro operu Libuše (ostatně nejen pro ni) Národní divadlo v současnosti nemá pěvecké síly. K výročí Československa by bývalo lepší vymyslet jiný projekt.