Takže je pochopitelné, že se Lukáš Bundil a Petr Lexa rozhodli zprostředkovat svým fanouškům i něco navíc. Odkazují tímhle nápadem k Beatles či Rolling Stones, což sice může u mnohých vést k pozdvižení obočí, ale proč ne. Kdo zažil ječící dav dětí na koncertu Slzy a mnohahodinové fronty na podpis, může asi mluvit o„slzomanii“ bez zbytečné ironie.
Pohled do zákulisí
Jindřich Kodíček tedy Slzu sledoval a fotografoval na koncertech, v zákulisí, při autogramiádách i během natáčení videoklipů a dohromady to dává docela přesný obraz toho, jak kapela aktuálně žije. Kupodivu chybí snímky z cestování na jednotlivé štace. Ne každý si možná uvědomuje, že za každým úspěšným koncertem jsou hodiny strávené na strašidelných silnicích a v lepším případě ohřívané jídlo u benzinek, v tom horším zatavené bagety v zapařeném autě.
Ale je možné, že tak daleko Slza fanoušky pustit nechce. Přece jen kapelní dodávka je posvátné území.
Na snímcích se neobjevují jen Bundil s Lexou, ale i Xindl X nebo Dalibor Cidlinský, což je dobře, protože textař, respektive producent mají na současném úspěchu Slzy nemalý podíl.
Stylizované fotky se omrzí
Pohledy na plné kulturáky nebo festivalové davy jsou fajn, opakující se stylizované fotky se však trochu omrzí. Má-li hlavní devízou knihy být nahlédnutí pod pokličku, pak Slza na lávce, Slza proti slunci nebo Slza u bílé zdi tuhle ambici zcela nenaplňují. Po pravdě, knize by neuškodil o třetinu menší rozsah.
Skutečně rušivé jsou medailonky typu „narodil se tehdy a tehdy“, „povahově jsme úplně odlišní“ nebo „na kytaru hraji odmalička“. V Bravíčku v polovině 90. let? Prosím. Ale jaký smysl má opakovat biografická data v době internetu?
Ovšem není pochyb o tom, že fanoušci si knihu rádi půjdou nechat podepsat. A o to přece jde.
