Pokud si dnes ještě někdo myslí, že trampské festivaly mají stejně ortodoxní a konzervativní atmosféru jako v dobách svých počátků, tak se jednoznačně mýlí.
Doby, kdy elektrická kytara na pódiu zafungovala jako červený prapor na býka a na troufalce se snesla sprcha kamení, kelímků a nevybíravých nadávek je už dávno pryč. Dnes je tomu právě naopak.
Největší úspěch o víkendu sklidily skupiny s elektrickými nástroji. Tradiční trampská hudba plná ohňů a kamarádů už Slunovratu, který se letos už popáté konal na zrekonstruovaném koupališti Cihelna v Pardubicích, přestala dominovat.
Letošní ročník festivalu, který za šestadvacet let existence ušel po stránce dramaturgie velkou cestu, je důkazem, že se dnes lidé chtějí v první řadě bavit a tančit. Sebelepší, vysloveně trampské kapely spíš sklidily jen vlažné reakce.
Účinkující museli během dne bojovat o pozornost diváků i kvůli tropickému počasí, které vyhnalo značné množství publika k sousednímu modernímu akvacentru s tobogány a výhrou pro všechny byl až večerní soumrak.
Během prvního dne se blýskla například stále lepší pardubická skupina Pouta, která si na pomoc přizvala i univerzitní pěvecký sbor. Několik přídavků bylo jasným důkazem, že Pouta nezadržitelně míří vzhůru.
Hlavní hvězdou pátečního večera byl Pavel Bobek, který se nedávno vrátil s novou deskou. Kdo se na jeho vystoupení těšil, nemohl se ubránit jistému rozčarování a zklamání.
Když pomineme velmi nejistou artikulaci ovlivněnou zřejmě i alkoholem, koncertu výrazně chyběla energie a přesvědčivost. Jistě k tomu přispělo i složení skupiny – klávesista Nop se synem za bicími těžko nahradili plnohodnotnou kapelu s kytarami a basou.
Přesto se všichni dočkali i největších hitů a závěr vystoupení byl bezmála strhující s desítkami tančících párů pod pódiem. "Tuto píseň jsme věnovali Jiřímu Grossmanovi, který je tady jistě s námi," řekl Bobek po odeznění posledních tónů zřejmě nejslavnějšího hitu, coververze Kennyho Rogerse - Ruby, nechtěj mi lásku brát.
Sobotní program zpočátku patřil zajímavým a nepříliš známým souborům, které se probojovaly do bohatého line-upu festivalu Zahrada. Sluníčko však již pálilo natolik, že mnoho lidí jejich vystoupení nepřilákaly.
Velice příjemným hudebním osvěžením byl koncert anglicky zpívajícího Luby Dvoraka (syna někdejšího člena AG Fleku), který nabídl tradiční americkou verzi písničkářství v těch nejlepších intencích.
Nezklamali ani Nezmaři, kteří poprvé stále početnější zástup polehávajících lidí rozezpívali, i první vysloveně elektrický soubor sobotního podvečera – liberečtí Jarret, kteří jsou inspirací zejména pro nastupující folkovou generaci.
Večerní program už patřil hvězdám první velikosti. Spirituál kvintet s Jiřím Holoubkem na dvanáctistrunnou kytaru, který zaplnil místo po tragicky zesnulém Karlu Zichovi, zahrál především novější skladby a na řadu prověřených hitů se tentokrát nedostalo.
Vrcholem celého festivalu bylo vystoupení vizovického Fleretu se stále svěží folklorní superstar Jarmilou Šulákovou. I Fleret nabídl omlazenou sestavu a komorní prostředí festivalového areálu už dávno přestalo nepřipomínat folkovou přehlídku. Závěr totiž patřil svérázné fůzi energického rocku a folkloru, která vehnala stovky lidí pod pódium a donutilo skákat a tančit jako na velkém rockovém koncertě.
Pokud byl cíl organizátorů na letošním ročníku udělat sondu do historie folku, pak by se podle reakce lidí mohlo zdát, že folk v té nejčistší akustické podobě má téměř odzvoněno. Přesto Slunovrat odstartoval čtyřílístek velkých festivalů, pořádaných časopisech Folk & Country, se ctí a nabídl několik nových tváří, které se jistě jen tak neztratí.
