Vyšla v roce 1923, kdy už byl její autor v emigraci, záhy byla přeložena do osmi jazyků – v češtině se poprvé objevila v roce 1926 – a vzbudila značný ohlas. Neboť Šmeljovovy zápisky z Krymu za občanské války a válečného komunismu byly prvním výrazným literárním svědectvím o zločinech bolševiků, o zániku starého Ruska.
Bůh to vidí, ale nepomůže
Po osmi desítkách let vychází nyní Slunce mrtvých česky znovu, v nakladatelství Prostor a v novém, výborném překladu Jakuba Šedivého. A Thomas Mann měl pravdu. Čtení skutečně vyžaduje odvahu, snad až otrlost, aby se člověk neotřásal hrůzou a beznadějí. „Tam se na smetišti přehrabují děti a stařeny, hledají slupky od salámu, ohryzané skopové kosti, hlavičky od slanečků, slupky z brambor...“ píše Šmeljov, stejně jako další, jimž se nepodařilo po porážce bělogvardějců z Krymu uprchnout, trpící hladem a zoufalstvím, bedlivě střežící porůznu ukrytá poslední zrnka pšenice. „Život shořel. Teď čoudí. Dívám se do očí zvířat. Není jich však mnoho.“ Kráva Tamarka, zázračný kozel Bobík, kdysi pyšný páv. Z desítek koní bývalé Wrangelovy armády zbyly jen mršiny.
A tak jako zvířat ubývá i lidí. Likviduje je nedostatek jídla i sekery a kulky nelítostných obhroublých bolševiků a šťastni nejsou ani ti, kteří se k nim přidali, zmámeni frázemi o všeobecné rovnosti a o tom, že všechno patří všem.
Ale co všechno, když už ani není co rozkrást? A přitom věří, jako opilý udavač Fjodor, že Bůh všechno vidí. Možná. Ale nepomůže. A samozřejmě rozervanému Rusku nepomůže Evropa. Nikdo nezachrání starého doktora, mladého spisovatele, bývalého slavného profesora, Tatara, který jen hořekuje, že je zle, ani tu holčičku oděnou do trosek hadříků.
Slunce mrtvýchautor: Ivan Sergejevič Šmeljov nakladatel: Prostor překlad: Jakub Šedivý 304 stran, 297 Kč |
Navzdory veškeré atmosféře krutosti je Slunce mrtvých i úžasně poetickou knihou. Líčení Krymu, jeho hor, někdy laskavých a jindy hrozivých, moře jednou něžně modrého a poté rozbouřeného, mandloňových sadů a vinic, byť silně poničených, vyvolává představu krásy, která by oslňovala, kdyby ji nezničil běs války. A oslňující je i Šmeljovův jazyk, zvláštní, se specifickým rozdělováním slov a mnohdy trhanými větami, evokujícími rozpad vztahů mezi lidmi.
Takže: kdo má odvahu, ať čte. Třeba na něj padne deprese. Ale nebude litovat.
