Mimořádná koncentrace muzikantských legend na metru čtverečním, kapely obnovené takřka po čtyřiceti letech, patos a sentiment v mezích normy. Velkorysý záměr zpěváka bývalé bratislavské rhythm & bluesové skupiny The Buttons Josefa Šuhajdy & spol. se proměnil ve více než tříhodinovou „dobře utajenou procházku“ historií slovenského bigbítu šedesátých let minulého století.
Na začátku byl desetidílný dokument režiséra Dušana Rapoše o počátcích rockové hudby na Slovensku, který na podzim odvysílá STV. Při jeho přípravě vznikla myšlenka jednorázového setkání hudebníků, jejichž svědectví v seriálu zazněla. Koncert pro zvané, na který v Bratislavě nevisel jediný plakát, bude na sklonku roku odvysílán jako jedenáctý, bonusový díl dokumentu.
Soupiska koncertu, čítající osmadvacet položek, působila velkoryse. Od památných Comebacků, které se konaly v Praze (a posléze v Brně a Bratislavě) v letech 1991-93, už na území bývalé federace nikdo takhle dobře obsazený „abiturientský sraz“ neuspořádal.
Nešetřete potleskem a zavřete si okno
Ještě o půl šesté zely prostory bratislavského PKO, jednoho ze svatých míst slovenského popu (odsouzeného nicméně ke zboření), prázdnotou. Jen ve velkém sále jela generálka, zkušeně dirigovaná razantní produkční.
Na galerii v prvním patře proběhla rozpačitá tiskovka s protagonisty koncertu: jejich expozé přeřvával stounovský Jumping Jack Flash, trénovaný dole v sále Lacem Lučeničem, a jak už to tak bývá, nikdo se příliš neptal.
O hodinu a půl později je sál narvaný a rychle vydýchaný. Razantní produkční vybízí diváky, na které nezbylo místo k sezení, aby ve vlastním zájmu nepostávali po jeho bocích, neboť riskují střet s televizními kamerami. Pak už jen upozorní majitele jednoho Audi na otevřené okno, požádá, aby auditorium nešetřilo potleskem - a koncert, uvozený fragmentem autentické nahrávky vysílání kultovního Radia Luxembourg, může s mírným zpožděním začít.
„Čufo! Daj Wooly Bully!“
Průvodce večerem, herec a v šedesátých letech zpěvák bratislavské kapely The Fantoms Marian Slovák, byl moderátorem výmluvným, příslušně nostalgickým a patetickým jen střídmě.
Připomínal zaniklé kapely, místa koncertů, atmosféru šedesátých let evokoval drobnými detaily – vzpomínkou na spartakiádní tenisky za 18 Kč nebo proměnou ruských vajec na Henri vejce v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy – a roztomilými historkami. Třeba tou, jak do sálku na Suchém mýtě, kde si mohl zahrát každý, kdo měl chuť a odvahu, přicházeli každý pátek tři vojáci ve vycházkovém. Odehráli si píseň s textem „krokodýli twistem šílí“ a spokojeni, šli si po svých.
V publiku vládlo to, čemu Václav Havel v českém seriálu Bigbít říká „atmosféra spiklenecké pospolitosti“. Hlášky šedivějících pánů na účinkujicí („Čufo! Daj Wooly Bully!“ vyzýval vytrvale kdosi z publika Ľudovíta Noska z The Gentlemen a Modusu, když se tento objevil na pódiu) působily osvěžujícím dojmem.
Ačkoli produkční upozorňovala na možné „mírné prostoje“ mezi jednotlivými kapelami, večer měl spád a drhnul jen minimálně. Doprovodná kapela kolem Peciho Uherčíka pomohla vyspravit ty sestavy, které už se nemohly sejít v původním složení, a sehrála úlohu nenápadných, leč důležitých doprovazečů.
Blízká setkání třetího druhu
„Legendy“ měly efektní start. Sedm strunobijců ze Slovenska i z Čech (české barvy hájili Petr Janda a Radim Hladík) připomnělo zásadní vliv Shadows na české rock'n'rollové kytaristy v medley z jejich písní, včetně asi nejproslulejší Apache.
Dramaturgie koncertu se víceméně držela časové osy. Úvod tedy patřil rock'n'rollovým průkopníkům včetně roztomilého „slovenského Elvise“ Vaska Velčického se svižnou verzí Presleyho Mean Woman Blues. Hned na začátku pořadatelé naznačili, že „blavocentrismus“ není na pořadu dne a soupiska účinkujících pokrývá celé Slovensko. Drinkers ze Žiliny nebo trnavští Breakers dokázali, že ve slovenském bigbítu nebylo malých rolí.
Mezi nejcennější patřila vystoupení těch sestav, které se sešly opravdu po skoro čtyřiceti letech. Kromě již zmíněných Drinkers mezi ně patřili The Buttons s šéfpachatelem akce Josefem Šuhajdou, kteří se statečně probili písničkami svých erbovních Rolling Stones a závěrečnou My Generation od Who. Též razantní Blues Five, objev 2. československého beatového festivalu v roce 1968, s Peterem Lipou za mikrofonem a svěží verzí Winwoodovy Gimme Some Lovin'. A „last but not least“ trnavští Gattch, klasická rocková kapela stojící trochu nespravedlivě ve stínu slavnějších konkurentů Collegium Musicum.
Gattch se vklínili mezi dva předpokládané vrcholy večera. Pavol Hammel zahrál v první půli bloku sám Baladu o smútnom Jánovi. Na sám závěr přivedl na pódium reprezentativní sestavu Prúdů (Fedor Frešo, František Griglák, Marian Varga), aby předvedla vitální provedení titulní písně „slovenského Sgt. Peppera“ Zvonky, zvoňte. Krátce poté se Griglák, Frešo a Varga, posílení o Dušana Hájka, vrátili na plac a po deseti letech oživili sestavu Collegia Musica z legendárního dvojalba Konvergencie.
Majestátní Hommage a J. S. Bach se mohla stát logickým finále koncertu, dramaturgie ale zvolila jiné vyústění. Pocta zesnulým hudebníkům vyústila v připomínku Deža Ursinyho, největšího z nepřítomných: Miroslav Žbirka nejdříve vzpomněl, jaký význam pro něj měly nahrávky Ursinyho Beatmen, a následně zahrál jejich nejspíš nejslavnější kus Let's Make A Summer. Písnička pak prolnula do skutečného závěru: refrén Hey Jude, s všemi účastníky srazu shromážděnými na pódiu, korunoval dílo.
V kuloárech bylo několikrát vysloveno přání, aby se sraz opakoval, a ne jen v Bratislavě. Není to asi reálné, ale bylo by to krásné.
