Rodinný podnik má výhodu, že do něj nikdo zvenčí nemluví. Dan Gilroy, scenárista filmů Bourneův odkaz nebo Maximální limit, si Slídila sám napsal i režíroval (poprvé), do hlavní ženské role obsadil svou manželku Rene Russo, o produkci se podělili mimo jiné jeho bratr Tony Gilroy či představitel hlavní role Jake Gyllenhaal.
A výsledek? Do značné míry fascinující, i když místy až příliš důkladně popisný. Vedle příběhu strhává ústřední postava, Talentovaný pan Ripley moderní doby, zákeřný zoufalec s nezměrnou ctižádostí, zlodějíček papouškující moudrosti z internetových rychlokurzů. Trvá, než svou příští práci objeví, vybaví se pro ni kamerou a odposlechem policejních vysílaček a výměnou za první úlovek dostane od šéfky televizních zpráv otrlou lekci v oboru krvavých senzací. Ale pak už se učí rychle a její cynismus brzy přebije vlastním, daleko chorobnějším.
Fanynky milovaného Gyllenhaala takřka nepoznají: předvádí dokonalou směs vlezlosti, drzosti, slizké zdvořilosti, klukovské dotěrnosti a nebezpečné povýšenosti.
Odzbrojuje, když nad záběry katastrof upřímně žasne, že „v televizi to vypadá tak opravdově“, a odpuzuje, když hyenismus stupňuje: točí raněné kamarády, aranžuje mrtvoly, sexuálně vydírá, ale hlavně ubíjí svými přešlechtěnými výroky.
Slídil je film neradostný, spíš morbidní, ale originální; nekáže ani nezměkčuje morálním vítězstvím. Zajímavě odhaluje profesi televizních dávek děsu, a byť otřesné záběry svou četností ztrácejí účinek, stupňované napětí s rafinovaným finále nedovolí odtrhnout oči od plátna.