Nemůžeme čekat nic nového, to by fanoušci Slayeru nepřenesli přes srdce. Zůstávají prudké sprinty, klikaté úvodní ostré riffy a efektní rychlá sóla, v nichž se střídají oba technicky nedostižní kytaristé.
Mohou se znovu opřít o navrátilce Davea Lombarda, jehož bicí kulometná kadence dodává kapele energii deseti Temelínů. Jen moderní nahrávací technologie udělaly zvuk čitelnějším, snadněji rozložitelným na jednotlivé nástroje a zahuštěnějším.
Slayer nezůstává nic dlužen ani své pověsti rebelů a rouhačů. Album se podle očekávání točí kolem náboženství v moderní společnosti. Skoro každá píseň je označuje za hlavní příčinu zla: "Náboženství je strach, náboženství je nenávist, náboženství je válka," zpívá s hysterickým hněvem Tom Araya v písni Cult.
Slayer vidí i současné konflikty na Blízkém východě jako náboženskou válku mezi křesťanstvím, jež je stejně fanatické jako islám. Píseň Jihad je monologem sebeobětujícího se teroristy, jenž si neustále pro sebe opakuje, že Bůh je válka, zatímco Eyes Of The Insane hlásá zhruba totéž na portrétu pravděpodobně amerického vojáka kdesi na asijském bojišti.
Těžko mluvit o provokaci, to je světonázor, za nímž si Slayer přes úpornou kritiku odjakživa stojí. Z desky sálá taková bolest, až je poslech pro citlivějšího člověka křesťana nepříjemný. Kvůli utrpení, jež žhne z každého tónu.
I když Christ Illusion nedosahuje kvalit pověstné desky Reign In Blood, jež bývá považována za "metalového Seržanta Peppera", je to komplexní dílo, v němž agrese, pěvecký a instrumentální výkon i myšlenkové poselství tvoří celek, jenž je až zděšeným výkřikem nad současným stavem civilizace. K takové desce musí posluchač zaujmout stanovisko, milovat ji, nebo nenávidět – nic mezi tím.
