"Kdybyste mi zavázali oči dole v kotelně, tak vyjdu poslepu až nahoru k těm sochám svobody a pravdy," říká bývalá dlouholetá ředitelka pražského Divadla na Vinohradech Jiřina Jirásková.
Slavná scéna právě slaví sté narozeniny a pódium divadla připomíná hvězdně obsazenou hru.
U stolů sedí třicet herců od těch starších a slavnějších po benjamínky souboru. Jirásková, která je členkou souboru 58 let, sedí úplně na kraji. Viktor Preiss se mračí před kulisou se schody s červeným kobercem. Vyprodaný sál je obsazen převážně pamětníky, kteří se těší na povídání svých idolů.
Jan Šťastný, Daniela Kolářová a Marta Vančurová jsou klidní, Martin Stropnický a Iva Janžurová se potutelně usmívají, Zlata Adamovská zůstává melancholicky vážná. Jejich povídání mohli zájemci v sobotu kolem poledne poslouchat v Českém rozhlase v pořadu Tobogan.
Vzpomínky, vzpomínky...
"Poprvé v životě se dívám do vyprodaného hlediště bez trémy, je to povznášející," rozplývá se Jirásková. "Kde sedíváte v hledišti?" ptá se moderátor a hned se opraví: "Chci říct, kde sedáváte?" "Já se dívám v támhleté lóži, kde sedávám," odpoví duchapřítomně Jirásková. Vzpomíná na své zesnulé kolegy Medřickou a Marvana. "A už se mě neptej, mně se chce brečet."
Přítomni nejsou jen ti slavní, ale i zástupkyně "neviditelných" – garderobiérka Vilma Mottlová, která je v divadle zaměstnána od roku 1954. Vypráví, jak jednou ochudila Miloše Kopeckého o potlesk, když omylem vešla na pódium. Když jí za to ředitel vyčinil, opáčila, že si to za léta práce zasloužila.
Otakar Brousek vzpomíná na Oldřicha Musila: "Stokilový pyknik, kterému jsme říkali Můša, protože běhal po pódiu jako muška." Janžurová si opatrně stírá slzy. Její kolegyně Gabriela Vránová na Můšu také vzpomíná jako na lehounkého pána, to už se Janžurová zase rozpustile směje svým nezaměnitelným způsobem. Z úst Vránové prší jména jako "Vlastík" Brodský, "Karolinka Slunéčková, která nezáviděla", nedávno zesnulý "Péťa Haničinec, který odešel, jak chtěl", Vladimír Krška, Ilja Prachař. Hovoří přerývaným hlasem, nakonec poprosí o "tichou vzpomínku pro mé i vaše přátele".
Všichni na chvíli povstanou. Připomíná to, že emocemi, které ze sebe herci na pódiu vypraví, se stávají důvěrně známými těch, kteří se na ně dívají. Jaroslav Satoranský pak s láskou vypráví, jak se herci dokážou urážet. "Bróďa vždycky říkal Jiřímu Pleskotovi, že má hlavu jak libeňský plynojem. K narozeninám mu jednou dal model libeňského plynojemu a navíc ještě ‚Oscara‘ za dlouholetou hereckou nenápadnost."
Paní Iva vypráví
Janžurová si bere slovo na nejdelší dobu, nikdo se ji však neodváží přerušovat. "Jak někdo může říct, že herci na sebe sočí?" zdůrazňuje atmosféru v souboru, která byla vždy přátelská.
"Můžu ještě?" ptá se. "Jo, máme ještě hodinu, paní Ivo," odpovídá moderátor.
A paní Iva vypráví, jak jí do Vinohradského stále chodí dopisy, ač už je dvacet let v Národním. Babičkovsky se zaplétá do historek, ale působí svěže a mladistvě, když si odhazuje z čela zrzavou hřívu. Nakonec zahraje píseň, ve které zpívá herečka Kolářová její text a kde zazní: "Když nemáš to, to prosté to, radši to vzdej... a dej se na politiku."
Ladislav Frej vysvětluje, co je to takzvaná samlerovka: "To je taková trapná situace, když spadne opona, publikum přestane tleskat, pak opona jede nečekaně znova nahoru a my jsme ještě na pódiu."
Z dosud vážného Preisse se pak stane bavič, vypráví, jak v roce 1983 přišel do Vinohradského, které považoval za svou životní metu, a herci v divadle místo zkoušení hráli fotbal jako malí kluci. Nebo jak hráli hru Rafani o dojivosti krav a zootechnicích a Vlastimil Brodský jim škodolibě mával z publika, když v polovině hry skončil jeho part a on mohl konečně odejít.
A na řadě jsou mladší kolegové. Šťastný připomíná, že sté výročí Divadla na Vinohradech se kryje se stými narozeninami Vítězslava Nezvala. Martin Zahálka se chlubí sukem, který Miloš Kopecký krátce před svou smrtí vytáhl z prken pódia a věnoval mu ho pro štěstí.
Dobrotivá Jirásková
Nutno přiznat, že jejich povídání už není tak zajímavé. Všichni více či méně vyzdvihují dobrotivou Jiřinu Jiráskovou, která je angažovala, což současný umělecký ředitel divadla Martin Stropnický kvituje zavřenýma očima a celkovou pobledlostí spáče.
Adamovská vzpomíná, že byla unesená z toho, jak se všichni "noblesně" uráželi, jak mezi nimi chtěla zůstat a jak jí to pak Jirásková umožnila se slovy: "Mě by to nikdy nenapadlo, ale vyžádal si tě režisér." Pak zazpívá svůj hit z Případů pro pátera Knoxe Queen Elizabeth. Ti nejmladší už jen plaše vzdávají hold starší generaci.
V závěru má "zazpívat" Jiřina Jirásková, nechá však hrát jen playback a zůstane sedět, takže posluchači u rozhlasu mohou mít dojem, že vše je v pořádku. Na závěrečné focení přichází už s cigaretou a přijímá gratulace od dojatých diváků, kteří vyjadřují maximální spokojenost. "Já ani nedýchám," špitne paní čekající na autogram.
"Všechny," odpovídá Jirásková na otázku, koho by si přála v souboru z těch, kteří už tu nejsou. A jak by srovnala tvorbu za totality a nyní? "Glorifikovat to, co je, je vždycky nebezpečné. Když se vzdoruje, může vzniknout hodně dobrého. S tou demokracií ještě neumíme pořádně zacházet." A s kým z Hollywoodu by si zahrál Otakar Brousek? "To je otázka... Měl jsem možnost vidět v Londýně hru s Lawrencem Olivierem a to bylo něco úžasného..."
