S kloboukem naraženým na hlavě, dlouhými kudrnatými vlasy a svou perfektní hrou se stal v planetární konkurenci rockových kytaristů ikonou. Sedmačtyřicetiletý Saul Hudson je mnohem známější spíš pod přezdívkou Slash a svými nesmrtelnými písničkami pro kapely jako Velvet Revolver, Snakepit a zejména Guns N' Roses. Jenže právě na tu jeho management předem zakázal jakékoliv dotazy. Pro Slashe je totiž důležitější, že loni vydal svou druhou sólovou desku Apocalyptic Love. A pro jeho fanoušky zase to, že tuzemskému publiku ji představí 11. února ve Velkém sále pražské Lucerny. Na koncertě ho doprovodí zpěvák Myles Kennedy, s nímž desku skládal a nahrával, a skupina The Conspirators.
Z minulého vystoupení |
Vaše první sólové album bylo plné hostů, od Fergie z Black Eyed Peas až po Iggyho Popa. Proč jste se tentokrát rozhodl pro jediného zpěváka?
Protože deska Slash byla jenom jednorázový projekt. Chtěl jsem ji natočit se spoustou zpívajících i hrajících hostů. Ale během jejího natáčení jsem se seznámil se zpěvákem Mylesem Kennedym a právě díky tomuhle setkání vznikla i další deska, která se dnes jmenuje Apocalyptic Love. Druhé album je tedy jenom výsledkem toho prvního.
Co bylo na setkání s Kennedym tak zajímavé?
On je prostě brilantní a výjimečný zpěvák. A taky skrz naskrz skvělý chlap. Když jsme se potkali poprvé, nahráli jsme dvě písničky. Zněly čerstvě a perfektně sedly k jeho způsobu zpívání. Navíc jsme spolu od začátku dobře vycházeli. Brzy se ukázalo, že spolu umíme fungovat kreativně a ve vzácné synergii. A tak jsme společně napsali a natočili docela dost písní.
Taky to asi muselo být produkčně jednodušší než nahánět po celém světě slavné muzikanty na hostování, ne?
Je pravda, že na první sólovce těch hostů bylo hodně a ne vždy bylo jednoduché dát vše potřebné do kupy. Ale já si i tak její přípravy skvěle užil, což musí být z výsledku patrné. Ale máte pravdu, že nahrávání teď bylo produkčně mnohem snazší.
Slash (Praha, Tesla Arena, 8. 6. 2010)
Co jste si na něm nejvíc užíval?
Že jsme všechno jeli naživo. Zavřeli jsme se do jedné místnosti, začali hrát a všechno natáčeli. Ta deska v sobě má hodně spontánnosti. Já takhle pracuji nejradši. V tomhle případě jsem proto navíc ocenil, jak se na výsledku podepsali všichni muzikanti z kapely. Na písničkách jsme společně pracovali podobně, jako když chystáme koncerty. A to mě baví ze všeho nejvíc.
Jste slavný kytarista, ale na skutečně sólovou dráhu jste se pustil až před třemi lety. Co na tom bylo nejtěžší?
Když to srovnám se všemi těmi roky předtím, ve skutečnosti to byla spíš velká úleva.
Tak co vám na rozhodnutí trhnout se trvalo tak dlouho?
Asi jsem dlouho potřeboval mít ten pocit, že mám kapelu. Vycházím z toho prostředí a vždycky jsem znal jenom kapelní mentalitu. A vždycky jsem se tu partu lidí snažil držet za každou cenu pohromadě. Ať už to byli Snakepit, Guns N' Roses nebo Velvet Revolver, pokaždé jsem se obklopoval nějakou stálou sestavou muzikantů, se kterými mi bylo dobře. Když jsme z Velvet Revolver vyhodili Scotta Weilanda, začali jsme hledat nového zpěváka, ale žádného jsme nenašli. Tehdy jsem si poprvé pomyslel, že bych měl zkusit udělat něco sám za sebe. A i dneska mám pocit, že to nepřišlo pozdě, ale naopak v tu správnou chvíli.
Bavíme se o vašich sólových deskách a nahrávání, vy však letos s tou novou přijedete i koncertovat. Na co se mohou fanoušci připravit?
Bude to naživo. Podle mého máme pohromadě nefalšovanou rokenrolovou kapelu, co umí nakopat zadky. A náš přístup je docela přímočarý. Máme skvělé písničky a předvádějí je skvělí muzikanti. Nepoužíváme žádné pomůcky a předtáčky a všechno doopravdy hrajeme, což je přístup, který se podle mého dnes u mladších kapel zas tak často nevidí. Je to syrové a bez vytáček.
Slash se svou sbírkou kytar
Mluvíte, jako byste současnou rockovou produkci právě dvakrát neuznával...
Zní totiž moc uhlazeně, je učesaná v počítači a... digitální. Rokenrol začal být opatrný. Může za to i přístup natáčecích studií. Ne všech, ale velké části z nich, protože to je způsob, jak se dneska nahrává. V současném rocku mi chybí věci na hraně a upřímnost. Desky kapel, které jsem celá léta poslouchal, mne vždycky musely něčím oslovit. A to v dnešním rokenrolu opravdu postrádám.
Ještě jste mi neřekl, jaký materiál teď vlastně na koncertech hrajete. Budou to jenom sólové věci?
To ne. Obecně děláme takový výběr ze všeho. Určitě zazní skladby z novinky i z mé první sólové desky, ale v programu je i pár písniček od Velvet Revolver, pár od Snakepit a také několik od Guns N' Roses. Není toho vůbec málo, dohromady to vydá skoro na dvě hodiny.
Co si dnes během nich oproti hraní s vašimi dřívějšími kapelami užijete nejvíc?
Vystupování naživo beru odjakživa jako tu nejjednodušší věc na světě. Prostě zapojíte kytaru a hrajete. Na současných koncertech se cítím podobně, jako když jsem začínal. Je v nich spousta energie, žádné velké vymýšlení, prostě děláme rokenrol. Když si vzpomenu na devadesátá léta nebo určitou fázi s Velvet Revolver, různě jsme si to hraní ve snaze vylepšit ho komplikovali. Teď už jsme se na to zase vykašlali a všechno, co děláme, je maximálně obnažené a s přímým tahem. Do značné míry mi to připomíná časy, kdy jsem vyjel na svoje první turné a stál s kytarou poprvé na velkém pódiu.
