Pryč je potemnělý grunge, zmizely všechny ambice dělat za každou cenu umění, zato se vynořil zvuk vzdáleně připomínající garážový rock.
Slovo vzdáleně je velmi důležité, protože když se kapela vrací k jednoduchosti a syrovosti, není to tatáž brutálně drsná hudba ze čtyřstopého poloamatérského studia, jako se hrála za dob začátků Iggyho Popa, ale její složitě pročišťovaná a různě rafinovaně akcentovaná nápodoba.
Dobře je to znát na bicích. Zatímco pro neurvalý rock starých garážových kapel byl typický monotónní plechový zvuk, tady si Matt Cameron hraje s barvou každého úderu, až se chce hovořit o sólovém nástroji. Garážový zvuk mají proto hlavně kytary Mika McCreedyho a Steva Gossarda.
Znovu je třeba říct, že jde o pečlivě vymyšlenou produkci, a jestliže jsou jejich sóla jako nikdy předtím ostrá jako břitva a arogantně neučesaná, není to kvůli levné aparatuře nebo že by se na nahrávání špatně vyspali a něco agresivního si šňupli, ale proto, že to byl záměr, který koresponduje s texty alba.
Vyplýtvané životy
Pearl Jam, podobně jako většina dnešních rockerů na prahu čtyřicítky, těžce vnímají chvíle, kdy je jasné, že se Amerika nechala vmanipulovat do podivné války, v níž vlastně je i není.
"Je těžké se probudit ve světě bolesti/ Co to znamená, když válka převzala moc," zpívá Eddie Vedder v úvodním singlu Celosvětová sebevražda a k motivu války se ještě několikrát vrací.
Úhel války je však jen součástí širšího celku obrazů vyplýtvaných životů, který se line skoro všemi písněmi jako hlavní téma. I v tom je posun. Původní grunge byl o vnitřních bolestech, o depresích, které vycházejí z člověka. Teď jako bychom všechno vnímali v širších souvislostech.
Nová deska Pearl Jam je velmi podivně sesazena dohromady. Začíná pěti ostrými skladbami, které zní víc jako punk než tvrdý rock, a pak se tempo prudce zpomalí a objeví se i charizmatické balady nebo skladby spíše písničkářského charakteru.
Jinde by to asi šokovalo, ale tady je to jedno, protože zpěvák Eddie Vedder je stejně přesvědčivý, ať zpívá tvrdý rock, hraje si s melodií Parachutes, připomínající sólové nahrávky Dylanovy doprovodné The Band z poloviny sedmdesátých let, nebo když se v písni Come Back blíží kamsi ke stylu R.E.M.
V každém případě přinášejí Pearl Jam třináct svých nejlepších písní po roce 2000, z nichž většina je jako stvořená pro koncertní provedení. Je tedy v září na co se těšit!
PEARL JAM - Pearl Jam
Sony BMG, délka CD 53:10
Hodnocení MF DNES: 
