"Na plátně mohou ožít jen hrdinové, které herci dokážou přeměnit v obraz. 'Jako živí' vypadají jen zombie," napsal list Kommersant. Ruský název filmu Vysockij. Děkuji, že žiji v tomto smyslu působí "mimořádně cynicky".
I jiné filmy o rockových muzikantech – a Vysockij vlastně byl první sovětskou rockovou hvězdou – ukazují, jak se propíjeli k smrti, ale i to, jak dokázali okouzlovat na jevišti. "K zahrání tvůrčího smyslu sebevraždy je ale zapotřebí herec, který bude myslet i na duši hrdiny, a nejen na to, aby nepokazil drahocennou grimasu," dodal kritik.
Zápletku tvoří epizoda z léta 1979, krátce před Vysockého smrtí. Producent Taškentské filharmonie je přistižen při pořádání koncertů "načerno" a výměnou za svobodu slibuje vydat do rukou sovětské tajné policie KGB "někoho vysokého".
Populární herec a zpěvák tou dobou už přešel od alkoholu k morfiu a snaží se odjet do Paříže, kde ho čeká manželka, herečka Marina Vladyová a francouzští lékaři. Po varování od KGB však místo do Paříže míří do Buchary, kde ale čím dál hůř snáší nedostatek morfia, a tak se ho chystá následovat moskevská milenka Táňa se spásnými ampulkami. KGB však prostřednictvím odposlechů vše ví a chystá past.
Vladimir Vysockij v roli Hamleta
Vladimir Vysockij se svou ženou, francouzskou herečkou Marinou Vladyovou
"Mohl to být film o narkomanovi a alkoholikovi, o chuligánovi, o hýčkaném disidentovi a buřiči, o divadelním a filmovém herci, který se stal národním idolem. Vysockého písničky si prozpěvovali všichni, od dálkových řidičů po stranické tajemníky, od kriminálníků po vědce. Mohl to být i film o básníkovi, o milenci," povzdechl si internetový list gazeta.ru nad tím, že tvůrci snímku se pro jistotu dotkli snad všech Vysockého podob, aby filmový hrdina nakonec zůstal bez vlastní tváře.
Klidně by se prý mohl jmenovat i jinak. Buřič nepronese jedinou pobuřující větu, přes vší popularitu zůstává nerozpoznán ve frontě na úřadu i na letišti, až do závěrečných titulků nezazní jediná celá píseň. Na plátně sehrává jen okrajovou roli, zatímco hlavním hrdinou se stává čestný a citlivý plukovník KGB, odhodlaný prát se o pravdu s nadřízenými.
Čili vlastně vznikl ruský remake oskarového filmu Životy těch druhých německého režiséra Floriana von Donnersmarcka. Snad jen s tím rozdílem, že někdejší SSSR vypadá ve filmu mnohem líp než Donnersmarckovo šedé východní Německo.
"Raději se na to ani nepůjdu podívat," povzdychla si v internetové debatě pětasedmdesátiletá Vysockého fanynka, pamatující si svůj věčně živý idol, jaký opravdu býval. Jestli ke stejnému názoru dospějí i další, bude to špatná zpráva pro ruský film vůbec. Postsovětská kina podle odhadů sice letos opět vydělají rekordní sumu, ale 90 procent připadá na hollywoodské trháky.
