Jak vůbec vznikl projekt koncertu snad nejslavnější art- rockové skupiny 70. a 80. let se symfonickým orchestrem?
Shodou okolností vydáváme ve dvaatřicátém roce své existence dvaatřicáté album. Chtěli jsme proto udělat něco neobvyklého a po nahrávkách s orchestrem jsme dlouho toužili. Výsledkem je deska Magnification, již jsme teď převedli do koncertní podoby.
Skoro každá artrocková skupina včetně Emerson, Lake and Palmer nebo Procol Harum už s velkým orchestrem vystupovala. Proč ne Yes?
Yes to také jednou předtím zkusili. To bylo březnu roku 1970, když vyšlo druhé album Time And The World. Já jsem s kapelou začal veřejně hrát těsně potom. Pro mě to je jedna z nejlepších desek, kterou Yes natočili.
Která je podle vás úplně nejlepší?
Každý muzikant řekne, že ta poslední. Ale Magnification je opravdu album, na které jsme všichni hrdí. Z těch starších asi Close To The Edge. Myslím, že to je nesmírně důležitá deska rockové historie. Občas jsme srovnáváni s Pink Floyd a já říkám, že by jejich Dark Side Of The Moon nevznikla, kdybychom naší nahrávkou neotevřeli svět elektronické hudby. Mám rád i následující dvojalbum Tales From The Topographic Ocean.
Zvuk syntetických kláves je od těch dob typickým rysem hudby Yes. Není tedy divné, že na Magnification vystupujete bez nich?
Klávesy u nás do jisté míry, podtrhuji do jisté míry, nahrazovaly orchestr. Nebyly proto najednou skoro potřeba. Nicméně trochu kláves, hlavně klavíru, jsme nakonec potřebovali; proto jsme angažovali Toma Brislina, který s námi občas hrával už předtím. Někdy mu musí vypomáhat i další klávesista Igor Khoroshev.
Nemáte divný pocit, že s vámi hraje muzikant, který ještě nebyl na světě, když Yes začínali?
Mě i zpěváka Jona Andersona doprovázejí na sólových deskách naše děti, takže nám to ani nepřijde. A on se poměrně snadno adaptoval.
Jak vypadá koncert Yes se symfonickým orchestrem?
Nejdřív hrajeme blok s orchestrem, kde prezentujeme skladby z Magnification. Pak zůstaneme na pódiu sami a potěšíme naše příznivce našimi nejznámějšími kompozicemi. Nakonec se orchestr znovu vrátí.
Máte potřebu zmodernizovat svůj zvuk?
Myslím, že to od nás lidé ani neočekávají. Jestliže chce někdo z nás experimentovat, má dostatek prostoru na svých sólových deskách. Skoro každý z nás jich má za sebou pěknou řádku.
Mnozí muzikanti vaší generace tvrdí, že právě teď prožívají nejlepší léta svých hudebních kariér. Je to i případ Steva Howa, Alana Whita, Chrise Squira a Jona Andersona, kteří teď tvoří Yes?
Je. Zbavili jsme se balastu módní kapely a naše desky si kupují a chodí na nás jen lidé, kteří mají naši hudbu rádi a rozumějí nám. Museli byste projít tím, čím my, abyste pochopili, jak příjemný je to pocit. A zároveň s úžasem zjišťujeme, kolik takových lidí na zemi existuje.
 Jon Anderson, zpěvák artrockové formace Yes. |
 Kytarista skupiny Yes Steve Howe. |
