Jemný, takřka dětský obličej zpěváka Toma Chaplina, nedostudovaného historika umění, připomíná spíše hobita z Tolkienovy ságy Pán prstenů. Kouzlo Keane spočívá v uhrančivě táhlých melodických písních, plných melancholické nálady. Nejchytlavější z nich, Somewhere Only We Know, se stala letos na jaře hitem.
Debutová deska Hopes And Fears pak vyskočila rovnou na vrchol britské hitparády. Ve světě si ji koupilo víc než milion posluchačů, zatímco kapela vyjela na zkušenou do Spojených států a získala nominaci na prestižní britskou cenu Mercury Price, udělovanou mimořádným talentům.
Keane se trochu podobají britským sestavám ze sféry "plačtivého popu", kam patří Coldplay, Travis či Starsailor. Ovšem Keane se od nich odlišují v šansonovém aranžmá písní. Křehký, dojímavý hlas Toma Chaplina se spokojí pouze s podporou piana nebo baskytary Tima Rice-Oxleyho a bubnů Richarda Hughese. Na rozdíl od příbuzných kapel Keane nepotřebují kytary.
Tento zajímavý styl hledali od roku 1997, kdy se dali dohromady v anglickém Battle. Říkali si The Lotus Eaters, v sestavě měli ještě kytaristu a hráli muziku Beatles, U2 nebo Oasis. Postupně začali skládat vlastní písně a přejmenovali se na Keane, prý podle dámy Cherry Keane, která je hlídala v dětství, když si hráli na pískovišti.
Před čtyřmi lety Keane vydali bez většího ohlasu první nahrávku, zatímco obec jejich fanoušků se rozšiřovala. Až odchod kytaristy vedl skupinu k rozhodnutí, že bude hrát bez něho. "Písně děláme tak, aby absence kytary neochudila muziku," dodal Chaplin.
Trojice neunikla pozornosti hudebního tisku a vydavatelské společnosti Island, u níž vydávají spříznění U2 a která s nimi podepsala smlouvu. Keanemánie mohla začít.
