Když se řekne africké divadlo, český divák si vybaví křepčení okolo ohně za zvuku bubnů. Pod pojmem současné africké divadlo si pravděpodobně už nepředstaví vůbec nic...
Masky a tance jsou samozřejmě součástí afrického divadla. Takové divadlo stále v Africe existuje, ale současná umělecká tvorba touto cestou nejde: nová sdělení hledají autoři pomocí jazyka.
Setkal jste se s názorem, že jako Afričan máte psát pouze o africké kultuře a mentalitě?
To si myslí spousta lidí, ale vadí mi spíš předsudky o Afričanech samých - O Afričanem často panuje zkreslená představa: jakoby se nám odpíralo právo na vývoj a změnu. A tudíž ani já v roce 2002 přece nemůžu psát jen o Africe a problémech kolonialismu.
Hrdinkami vašich her jsou často ženy. Jsou ženské charaktery zajímavější?
Skrze ženské postavy vlastně mluvím o černoších. Mezi ženami a černochy je jistá podobnost. Prostředí, ve kterém žijeme, je společností masových zabijáků. Ti si jako oběti vyhledávají vždy ty nejkřehčí. Pro mě žena zastupuje černocha, který je podobně slabý vůči společnosti jako žena vůči agresorovi. Jde i o diskriminaci. Žen je na světě víc než mužů, přesto je jim vštěpováno, že jsou slabší, menší a méně potřebné. A podobné je to s černochy.
Milujete film, ale nakonec jste se dal na divadlení dráhu.
Dramatikem jsem vlastně náhodou: hlásil jsem se na kinematografii, ale ten rok ji na univerzitě v Abidžanu neotevřeli. Na teatrologii jsem šel z nouze - přečkat rok než filmovovou fakultu otevřou. Ale pak jsem divadlu přišel na chuť. Filmové postupy tak používám alespoň ve svých dramatech.
Vaši první hru, Velkého hada, cenzura zakázala. Druhá hra, 1+1=1, se naopak stala hitem Pobřeží slonoviny. To je obvyklý osud dramatiků v Africe?
Hru sice cenzura zakázala, ale osobně mě výrazně neperzekvovali. Nezavřeli mě, jen mi ukončili stipendium na škole. Cenzuře vadilo několik věcí: ta hra pojednává o diktátorovi a je tam navíc erotický motiv, kdy jej žena uhodí svými kalhotkami. Podle lidové představivosti se pak musí muž zbláznit.
A hra 1+1=1? Ta zaujala tím, že je to drama pouze pro dvě postavy. V euroamerické světě je to běžné, ale v Africe to byl první kus tohoto typu. Nikdo si neuměl představit divadlo bez masek, tamtamů a zpěvů. Všichni byli zvědaví a přišli. Dnes je situace jiná: komorní hry jsou nejpopulárnější. Moje monodrama Vesnice cvoků se hrálo třeba v sále pro šest set diváků.
Kromě filmu vás ovlivnil ještě jazz, který se do vašich her promítá. Napadá mě paralela s Woody Allenem. Nehrajete také na nějaký nástroj?
Neumím ani noty, přesto se považuji za jazzového muzikanta. Jen se místo notami se vyjadřuji rytmem a zvukem slova.
| Koffi Kwahulé se narodil roku 1956 v Abengourou na Pobřeží slonoviny. Vystudoval univerzitu v Abidžanu a poté slavnou Národní vysokou školu dramatických umění ve Francii, kde dnes trvale žije. Kwahulé je světově proslulým autorem šestnácti her, které hrají divadla v Africe, Evropě i Americe. Hru Nestyda z roku 2000 právě vydává v češtině Divadelní ústav. |
 Africký dramatik Koffi Kwahulé. |
 Africký dramatik Koffi Kwahulé. |
 Africký dramatik Koffi Kwahulé. |
