Mířil jsem do úžasné záře reflektorů. Ani na vteřinu jsem o tom nepochyboval. Ani náhodou. Na to jsem už urazil pořádnej kus cesty a začínal hodně dole. Můj osud se měl vyplnit a vypadalo to, že hledí jen a jen na mě.
Tak popisuje písničkář ve svých pamětech pocity těsně poté, co dostal první angažmá v newyorském klubu Gaslight. Psal se rok 1959, byla tuhá zima a Bob Dylan před pár dny přesídlil do New Yorku z Minneapolisu.
Nejraději nepatřil nikam
Muzikant, který utekl z domova a křižoval Ameriku, věděl přesně, co chce. Už tehdy se nerad podřizoval autoritám nebo zařazoval do nějaké skupiny - nejraději vlastně nepatřil nikam. Pokud jsou jeho vzpomínky pravdivé, tak si tehdy na chodníku rozhodně dokonale předpověděl budoucnost. V"úžasné záři reflektorů" se vyhřívá neuvěřitelných sedmačtyřicet let.
Za tu dobu natočil třiačtyřicet řadových alb, teď, v pětašedesáti letech, vydává další - s názvem Moderní časy. Moderní časy v muzice si však zrovna neužívá. Právě naopak - tvrdí, že už asi dvacet let neslyšel žádnou pořádnou hudbu, protože současné nahrávky jsou kvůli technice ohavné. Je prý doslova deprimovaný z toho, že jeho nové album zní mnohem lépe ve studiu než na kompaktním disku.
"Posloucháte ty moderní nahrávky, jsou ohavné, je to jen zvuk a nic víc. Žádné vymezení ničeho, žádné vokály, nic, jen rušivé zvuky," řekl před pár dny. "Cédéčka jsou malá. Nevyvíjejí se," tvrdí muž, který za poslední dvě desetiletí vydal osm alb právě na cédéčkách. Podobné výroky z Dylanových úst však už snad nikoho překvapit nemohou. Jeho kariéra je přehledem o tom, kolika proměnami může muzikant projít: vlna protestních písní ho na začátku zanesla k folkrocku a elektrické kytaře, prošel si country, blues a folk, v 70. letech se z něho stal téměř ortodoxní křesťan, poté se překvapivě zařadil k rockerům, aby o pár let později vystupoval jen na akustických koncertech.
Své doprovodné kapely měnil jako svou vrtkalém vou náladu, žádný jeho koncert se nikdy přesně neopakoval dvakrát. Protestoval už snad proti všemu -i proti vlastnímu úspěchu. Neexistuje asi kompliment, který by mu už někdo kvůli jeho písním nesložil. V anketách vyhrává ceny pro nejvlivnějšího umělce minulého století, tvrdívá se, že od základů změnil pohled na populární hudbu, že písně povýšil na literární útvar (ne náhodou jeho texty vycházejí po cesvětě jako básnické sbírky). Co na to říká on sám?
Jen to, co cítí
Vlastně nic. Jen už léta skromně tvrdí, že dělá jen to, co cítí, a že se jeho dílo často zveličuje. Pokud tedy vůbec něco tvrdí - soukromí a vlastní názory si vždycky střežil. Jeho fanoušci sotva věděli, když se v 70. letech poprvé oženil, poprvé a poměrně drasticky rozvedl, a za pár let se vše opakovalo.
Jen ti nejzvědavější tušili, že je otcem čtyř dětí, že měl léta problémy s alkoholem a LSD, že milenky střídá rychleji než ponožky. Zato určitě všichni sledovali, když zpíval pro papeže nebo byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu a uveden do rock’n’rollové síně slávy.
A určitě všichni věrní fandové netrpělivě čekají na jeho nové skladby - i když si jejich idol své nové album sám už předem zkritizoval.
