Nápad, že (rozkošně) zešílevší Jiří Langmajer uzavře reprezentativní výběr kolegů do krytu, kde budou rok pracovat na svém uměleckém růstu, zatímco svět venku zkosí pandemie, měl zase všechny znaky prvního zjevení sKORO NA mizině.
Tedy originalitu, vtip, hravost a současně přes veškerou bizarnost dotek s realitou, ať profesní, nebo společenskou. Katastrofické „zaručené zprávy“ o pozadí koronaviru vetkl do kouzelné zkratky - Třeba na ufony já věřím, ale Iloně Csákové?!
Přitom hereckou řevnivost, ješitnost, sklon k patosu či k exhibici i mimo roli promítl do přehlídky ironie a sebeironie, z níž vyrostly nezapomenutelné střípky v čele s Václavem Neužilem, který touží být Ivanem Trojanem, či s povzdechem, že Ostraváci včetně Krajča se rozlézají jako sněť.
Na druhé straně však právě osvěžující podstata vyrostlá z ostravského Divadla Mír se s každým dalším hostem oslabovala; aby na všechny známé tváře zbyl žert, počínaje pornohercem vybaveným lubrikantem a konče gynekologem z Ordinace, sahalo se víc k povrchnějšímu humoru.
Ale i kdyby většina z hlášek časem vyprchala, v paměti zůstanou dvě herecké bitvy, „testovací“ duel Neužila se Štěpánem Kozubem a finální mač s Hamletovým monologem coby šifrou vedoucí z vězení ke svobodě - o niž, jak se ukáže, vlastně nikdo nestojí. Trefný postcovidový syndrom.
Nejpodstatnější vzkaz projektu sKORO NA mizině však stojí mimo zápletku: jeho producenty, respektive investory se stali sami diváci. Deset milionů zhlédnutí znamená, že tým, který se tak šťastně sešel, může od svého publika žádat podporu znovu, i pro jiné talenty. Což už slíbil a dělá.
