Skladatel a dirigent Krzysztof Penderecki řídil závěrečný koncert Pražského jara

Skladatel a dirigent Krzysztof Penderecki řídil závěrečný koncert Pražského jara | foto: ČTK

Letošní Pražské jaro vstoupí do dějin. Díky Mé vlasti po vídeňsku

  • 0
Každý festival potřebuje správnou tečku. Monumentální Symfonie č. 7 Krzysztofa Pendereckého, která v pátek uzavřela Pražské jaro, jí bezesporu byla. Zvlášť když dirigoval skladatel osobně. Největší událostí letošního ročníku však zůstalo jeho zahájení.

Pendereckého dílo, nesoucí podtitul Sedm bran jeruzalémských a komponované roku 1996 k oslavám třetího tisíciletí existence města Jeruzaléma, kombinuje zvukovou okázalost s perfektním řemeslem, intelektuální vklad s komunikativností. Rozměrná skladba, zahrnující i recitaci v hebrejštině a vyžadující speciální nástroje jako tubafon, vyrobený z umělohmotných trubek, vyzněla se vší grandiózností i spádem. Jistěže díky samotnému Pendereckému, ale také Symfonickému orchestru Českého rozhlasu, Slovenskému filharmonickému sboru a polským sólistům.

O večer se nezvykle podělili dva dirigenti. Úvodní Serenádu pro orchestr Iši Krejčího, inspirovanou Mozartem i lidovými písněmi, nastudoval Maciej Tworek. Jakkoli jde o jiskřivou kompozici, vedle Pendereckého vyzněla jako nenápadný předskokan.

Závěrečný koncert byl rozhodně událostí, i když nevejde do dějin tak, jako zahajovací večer. Názory na způsob, jakým Vídeňští filharmonikové s Danielem Barenboimem provedli Mou vlast, se přirozeně různily. Faktem a Barenboimovou zásluhou zůstává, že tento světoznámý umělec ze Smetanova díla učinil jedno z hlavních témat své vlastní sezony, několikrát ho provedl v řadě evropských měst a přispěl tak k jeho propagaci. Za to zaslouží poděkování.

Z většiny dalších vyslechnutých orchestrálních koncertů už se žádný další tomuto dojmu nevyrovnal. Do paměti se ale rozhodně zapsali někteří sólisté. Mladý pianista Lukáš Vondráček potvrdil, že světová klavírní elita s jeho ďábelskou i básnivou hrou musí počítat jako s velkou konkurencí. Německý pianista Alexander Lonquich do ní patří už delší dobu. Jeho provedení Mozartových klavírních koncertů poskytlo zážitek z kombinace individuálního emocionálního vkladu a stylové kázně. Lonquich také řídil soubor Camerata Salzburg, ale je rozhodně větší klavírista než dirigent. Houslisté Maxim Vengerov a pianista Jan Lisiecki, kteří přijeli s torontskými hudebníky, mozaiku sólových instrumentalistů na úrovni doplnili.

Pěvkyně Lindsey zazářila

Operní recitál Diany Damrau kromě samotného umění německé sopranistky umožnil vydat se do světa oper Giacoma Meyerbeera, které se dnes příliš neuvádějí. Americká mezzosopranistka Kate Lindsey zpívala „jen“ v rámci večera Orchestre de Paris, ale její podání Písní z Auvergne od francouzského skladatele Josepha Cantelouba bylo skrytou perlou festivalového programu. Do skvěle posazeného a nesoucího se hlasu a citlivého přednesu se člověk okamžitě zaposlouchal. Z originálně zpracovaných lidových písní Lindsey vytěžila bezpočet odstínů vážných i žertovných.

Ostatně i hra orchestru, který vedl Thomas Hengelbrock, patřila na festivalu k tomu nejlepšímu, dala by se zařadit hned za Vídeňské filharmoniky. Francouzi napřed předvedli barevná kouzla ve skladbě Daphnis a Chloé od Maurice Ravela a poté zahráli Musorgského populární Obrázky z výstavy, které instrumentoval právě Ravel. Jejich elegantní, uhlazené, vytříbené podání potvrdilo, že o toto dílo se svým způsobem rovnocenně dělí ruská i francouzská hudba. Teprve zpětně si člověk uvědomil, že během koncertu nejspíš odešel z tohoto světa Jiří Bělohlávek... Jeho úmrtí vrhlo stín na závěr letošního Pražského jara, jehož byl Bělohlávek prezidentem.

Oproti konkurenční Dvořákově Praze má festival (zatím) stále výhodu v podobě dlouhé tradice. Vyhovět chce očividně širokému spektru posluchačů, pohybujícímu se ve světě klasické hudby a v mírných vzdálenostech od něj, proto v programu nechybí odbočky do etnické či jazzové hudby. K promyšlené multižánrovosti to ovšem má daleko a srovnatelné evropské festivaly klasické hudby zase nepotřebují lákat třeba na tradiční čínské tance. Od Pražského jara se prostě čekají takové počiny jako byl letošní zahajovací koncert.