Z inscenace Škola manželů

Z inscenace Škola manželů | foto: Národní divadlo v Brně

Škole manželů se nedostává ironie

Po delším přešlapování a řadě krátkodobých změn a výměn v nedávné minulosti, které činohře brněnského Národního divadla spíše přitížily, má současné nové vedení ambici "našlápnout" divadlo tak, aby Mahenka nebyla první brněnskou scénou jen podle jména. To se ovšem neprojeví ihned, zatěžkávací zkouškou bude až příští sezona.

Hru Huga von Hofmannsthala Škola manželů aneb Neúplatný nastudoval v Brně hostující režisér Ivan Rajmont.

V čem spočívá hlavní úskalí Hofmannsthalových veseloher? Ve zdánlivě nezávazném jazyce se zrcadlí spleť významů a vztahů. Hofmannsthal dobře věděl o Nietzschově požadavku  "povrchnosti z hloubky", vždyť sám říká: Hloubku je třeba skrývat. Kde? Na povrchu.

Scéna je funkcionalisticky jednoduchá. Tvoří ji rozšířený přijímací pokoj s proskleným pozadím, který lze snadno změnit v ložnici. Křesla a pohovka z Ikey, jakož i umělá zeleň kontrastují se secesně stylizovanými kostýmy.

Hudba Petra Kofroně je místy zbytečně podkreslující – bezchybně působí až v závěru. V úvodní scéně slyšíme stížnosti Baronky (Marie Durnová) na syna Jaromíra, který je moderním spisovatelem trochu výstředního střihu. Ženatý otec dvou dětí se rozhodne současně pozvat na rodinné sídlo dvě své milenky.

Škoda, že právě Petr Bláha se se svou postavou míjí právě v tom podstatném: náznaky ironie slyšíme pouze ve dvou třech větách, zbytek je většinou přehrávání a stylizace jako v prvoplánové frašce. (Totéž lze říci i o Generálovi v podání Zdeňka Dvořáka.) Fakticky hlavní postavě, molierovsky pokryteckému spravedlivci, intrikujícícmu sluhovi Theodorovi, kterého naopak skvěle ztělesnil Bedřich Výtisk, tak chybí silný protihráč.

Nejzdařilejší jsou scény, ve kterých přesvědčuje Jaromírovu "duchovní" milenku Marii (většinou správně exaltovaná Klára Apolenářová) i milenku "tělesnou" Melánii (lehce komickou pečeť paničky z lepších kruhů děsící se prozrazení a zároveň neschopné odolat vtiskla své postavě Tereza Grygarová), že nejlépe pro ně bude okamžitě odjet.

Návrat Jaromíra k vlastní ženě Anně (střízlivá Eva Novotná) měl v autorově záměru nejspíš vypadat jako výsměch hegelovské svobodě coby "poznané nutnosti". Je Annina odzbrojující naivita skutečná, nebo jde o rafinovanou součást konvenční pasti, do níž – zdánlivě – sám, rád a dobrovolně poražený Jaromír leze? Jistě, "všechno dobře dopadlo", závěru však po mém soudu chyběla silnější dávka ironické výsměšnosti.

HUGO VON HOFMANNSTHAL - Škola manželů aneb Neúplatný
Národní divadlo v Brně, překlad Josef Balvín, úprava Petr Štědroň. Režie Ivan Rajmont, j. h.
Hodnocení MF DNES: 60%