Opakování je sice matka moudrosti, ale ve Václavově případě už se blíží posedlosti. V debutu Marian vyprávěl o dráze romského chlapce z dětského domova k zločinu, v Cestě ven o mladé romské matce, jež se snaží vymanit ze svého prostředí, a nyní ve Skokanovi o romském mladíkovi, který zkouší totéž, jen s ještě menšími předpoklady a s ještě větší dávkou naivity. Po návratu z vězení se totiž rozhodne, že se stane hvězdou, a vyrazí stopem na festival v Cannes.
Bizarní start ovšem slibuje víc, než ve finále splní. Cannes představuje pouze jednu, nejatraktivnější zastávku nekonečné cesty symbolizující marnost útěků před zodpovědností. A bezcílnost hrdinů logicky hrozí i bezcílností filmařskou.
O Skokanovi by se dala doslova zopakovat věta z recenze Cesty ven: „Ve vystižení sklonu nechat věci plynout, neřešit, neměnit, nebojovat je film nevtíravě přesný.“ Platí to rovněž o přirozeném výrazu Julia Oračka v titulní roli, jehož filmaři dostali z výkonu trestu na podmínku, i o náladě výletu, budované zejména čistou obrazovou složkou.
Ale to je pro novou variaci na staré téma málo. Hrdina není ani tak zábavný, ani tak dojemný jako jeho kolega z canneské odysey v Prázdninách pana Beana, požitkářské volnosti putování chybí uvědomělý generační vzdor Kerouacova díla Na cestě a jistou dětinskostí mladíkových snů se nedá omluvit fakt, že pro jejich naplnění se znovu a znovu dopouští krádeží. Navíc má sklon k sebelítosti a jediná jeho nesobecká stránka, oddanost bývalé lásce, přestože se dívka nyní v cizině živí prostitucí, nestačí vybudovat divácké sympatie. Ve Skokanovi není komu fandit, o koho se bát. Hrdina sice tvrdí, že by šel raději pracovat než znovu prodávat drogy, ale vzápětí vyhodí peníze za losy.
Zpět do svého vesmíru
Trpná odevzdanost vůči domnělému předurčení sice trvá, na rozdíl od předešlých Václavových děl z ní však nečiší čirá deprese, spíše melancholie s vděčnými záblesky humoru. Třeba když se dvojice baví anekdotou „proč cikáni brečí, když se potápí Titanic“, nebo když mladík dostane darem slovník s otázkou, jestli umí alespoň abecedu, a odpoví „částečně“.
Nicméně sama road movie obsahuje vesměs běžné očekávané milníky. Muž potkává různé existence, jednou dostane najíst za práci, jindy si drobné vyzpívá v pouličním karaoke nebo sebere z talířku za spropitné. V Cannes se vetře mezi hosty díky odcizenému obleku i průkazce, ale dál přespává na pláži a kapesníček si vyrábí z papírového tácku.
Hlavně však vějička filmového svátku brzy pomine a poutník se znovu propadá do svého vesmíru, mezi soukmenovce z podsvětí včetně pasáka, což je motiv známý i z Nikdy nejsme sami. Příští zastávkou je italská mafie, kde také ctí „rodinu“, a pak už zbývá jen návrat – či jiná cesta: Kamkoli, jen ne tam, kde je třeba postavit se životu.
V podstatě Skokan vypráví o lásce; docela příjemně, ale monotónně a se zbytečnou lyrikou usilující o posvěcení vztahu, kde ona vydělá tělem, on krádeží a jako ptáčata budou svobodně poletovat nad ubožáky, kteří si lámou hlavu s budoucností. Tým neherců má jistě pěkné turistické zážitky, ale bez profesionálů se vyprávění rozplizne a jako celek připomíná Skokan spíše sociologicko-záchranářský experiment než film určený nejen festivalům.
