PŘÍLIŠ LETMÉ DOTYKY
Přitom nejde o vyloženě marný spisek, který by jen kompiloval dříve publikované materiály.
Blood má velmi blízko k demokratické straně a zejména jeho zachycení kuloárů - toho, jak se v Americe dělá politika - je postaveno i na vlastním zpravodajském sběru, autorských rozhovorech a pátrání. K nejlepším pasážím portrétu patří popis práce Albrightové v její někdejší roli velvyslankyně Spojených států při OSN, bez zajímavosti není ani pohled do Bílého domu v době, kdy se Clinton po svém druhém zvolení rozhodoval, komu svěřit zahraniční ministerskou agendu. Je skoro škodolibě uspokojující vidět, že i za mořem proti sobě pod jednou střechou tiše pracují různé tábory a že i v Bílém domě o mnohém rozhodují ženy; i když to až tak nové zjištění není.
Problém však je, že kromě pohledů na politické hřiště Blood nic moc zajímavého nepřináší.
Profesní dráhu Albrightové až do nástupu v OSN více méně povinně zaznamenává, a co je ještě horší: dosti povrchně, roztříštěně se věnuje jejímu rodinnému zázemí. Ať už přímo "osobnímu profilu" Albrightové (a vlastně je to možná dobře: Blood se zdá i při popisu profesních stránek dnešní ministryně až oddaně nekritický), tak zejména prostředí, v němž Albrightová vyrůstala. Samozřejmě, že v kapitole, kde autor líčí okolnosti, během nichž Albrightová přišla necelý den po schválení do funkce ministryně zahraničí na svůj židovský původ, se nelze vyhnout pasážím o rodičích a prarodičích, tedy o českém dětství političky.
Tyto informace jsou však velmi letmé. Psal by o nich Blood vůbec, kdyby jej k tomu nedotlačily právě otazníky s náhle objeveným židovstvím?
POZOR NA SKOKY DO MRTVÉHO MOŘE!
Jeho práce není špatná, ale také nijak pozoruhodná. Tento čirý průměr vynikne ve srovnání s jinou z oněch sedmi zmíněných knih, které o Albrightové ve Státech vyšly. S titulem Čas jejího života - Životopis Madeleine Korbelové-Albrightové od Ann Blackmanové, zkušené novinářky, od roku 1985 redaktorky časopisu Time.
Zásadní rozdíl je už v přesném a detailním zdrojování, na rozdíl od Bloodových vět typu: "A máme-li navíc věřit pověstem..." Pomineme-li vše ostatní, v čem Blackmanová svého kolegu předstihuje, pak zejména její zachycení osobnosti otce Albrightové je vynikající. Je objevné v detailech a jako celek naznačuje, co vše formovalo i politický styl této pozoruhodné ženy.
Blackmanová velmi podrobně sleduje dráhu Josefa Korbela od studií přes první, předválečný diplomatický post na československé ambasádě v Bělehradě, přes jeho působení v samostatné české sekci BBC ve válečném Londýně. Pro českého čtenáře, snad ještě víc než pro amerického, je nesmírně zajímavé číst o okolnostech Korbelova odchodu ze zvláštní komise OSN pro Kašmír, kam byl najmenován zdejšími orgány těsně před únorem 1948 a v níž setrval až do července téhož roku, což mu způsobilo určité potíže (podezření ze sympatií ke komunismu) na americké straně. Autorka si tímto pečlivým stopováním otcových osudů vytvořila silné předpolí, než ve své knize přistoupila k citlivému tématu - onomu náhle nalezenému židovství americké ministryně zahraničí.
Ani Ann Blackmanová neodpovídá na otázku, zda Madeleine Albrightová opravdu nic nevěděla o svém židovském původu a o tragickém zavraždění svých prarodičů za holocaustu až do chvíle, kdy jí to na počátku roku 1997 sdělil novinář Michael Dobbs z listu Washington Post.
Jenže - na rozdíl od Thomase Blooda, který kolem tohoto tématu alibisticky tancuje - Blackmanová se snaží poctivě ukázat všechna pro a proti. Například i názor Eduarda Goldstückera, který se jí svěřil, že podle něho je velmi nepravděpodobné, aby Albrightová vůbec nic nevěděla.
"Možná však, že prostě potlačila svoji paměť, což je velmi pochopitelné, a celou věc tedy popírá s dobrým svědomím," cituje Blackmanová pražského germanistu.
Škoda, že v Prostoru neměli více trpělivosti a sáhli po "obyčejném" titulu Thomase Blooda. Měli si počkat na novou, opravdu dobrou knihu Ann Blackmanové.
Ostatně spěch poznamenal i překlad Jan Čápa - je kostrbatý, občas nepřesný. Madeleine Albrightová si například musí "konsolidovat své myšlenky", jinde, při návštěvě Izraele, se skupinou "vysoce kultivovaných amerických intelektuálů naskákali všichni po hlavě do Mrtvého moře". Pokud by to opravdu udělali, riskovali by vlastní životy. V každém průvodci se píše, že ve slaném roztoku Mrtvého moře se může například sedět jako na židli, ale nikdy ne namáčet, natož potápět hlavu.
Thomas Blood: Madeleine Albrightová - Portrét ministryně zahraničí. Přeložil Jan Čáp. Prostor, 1998, Praha, 245 stran, náklad a cena neuvedeny. - Ann Blackmanová: Season Of Her Life - A Biography of Madeleine Korbel Albright. Scribner, New York 1998, 398 stran, náklad a cena neuvedeny.
