Ateliér profesora Vladimíra Kopeckého na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vypadá jako bojiště, na němž právě šrapnel zasáhl sklenářství a sklad olejových barev. Sklo a barvy jsou všude a je jasné, že zákaz úklidu je v těchto prostorách přísně dodržován.
Vladimír Kopecký: "Já jsem z dvojčat. S bráchou jsme byli úplně stejní - k nerozeznání. Od dětství jsem tím trpěl - bylo to jako prokletí. Když nás oblékli do stejných šatů, tak jsem vzteky omdlel. Celý život jsem si přál. abych vypadal jinak. Zajímavý je, že bráchovi ta podoba vůbec nikdy nevadila. Často jsem měl sen, že jsem se zranil, samozřejmě bezbolestně, a zůstala mi taková velká elegantní jizva, podle níž jsem byl od bráchy k rozeznání. No a pak jsem si rozmlátil hubu doopravdy. Při broušení skla jsem si zdeformoval obličej. Vzpomínám si, že když jsem se doplazil k umyvadlu a uviděl se v zrcadle, udělalo se mi zle. Byla to hrůza a asi nejen pro mě. Když za mnou přišla do nemocnice máma, sestra jí povídá: Paní, já vám jen trošku pootevřu dveře a podívejte se na něj. Až se uklidníte, tak vás tam pustím. Přesně věděla, co se stane. Potom, co mě máma uviděla, vletěla na nemocniční umývárnu a tam čtvrthodiny ječela - to mně řekla asi po dvaceti letech. Když se dala trochu dohromady, přišla a dělala jakoby nic. Pak mě doktoři na plastice pospravovali a trochu mě přiblížili člověku. Stejně jsem ale dlouho prožíval hrozný trauma. Po ulici jsem chodil s hlavou otočenou ke zdi, aby mi lidi neviděli do obličeje. No a vidíte, časem jsem si na to nejen zvykl, ale dokonce z toho začal profitovat - u piva jsem se mohl dělat zajímavým. Takže sen o jizvě se mi nakonec splnil, akorát že nebyla ani elegantní, ani bezbolestná."
Účastnil jste se významných zahraničních výstav - EXPO ´58 v Bruselu, EXPO ´67 v Montrealu a mnoho dalších. Na kterou nejraděj vzpomínáte ?
Určitě na Sevillu ve dvaadevadesátém. Ne proto, že tam byly moje věci a česká expozice měla úspěch, ale především proto, že svoji část, což byla skleněná stěna velikosti 2, 80 x 11 metrů, jsem mohl dělat přímo na místě. To bylo senzační. Koupil jsem si za 200 000 korun barvy, bednu štětců - nevymejvám je, když zaschnou, tak je vyhodím - a šest neděl jsem dělal, co mě napadlo. Lidi chodili a říkali: "Kopečáku, na tebe je sranda se dívat. Ty vezmeš štětec, namočíš ho, koukáš a pak najednou bác - bác, bekhend, forhend, mázneš to tam, otočíš se, jdeš vod toho, bafneš jinej štětec a všechno se opakuje". Mně ale tenhle sportovní způsob malby ohromně vyhovoval. Chtěl jsem, aby barvy na skle měly švih, a protože se jednalo o velké plochy, musel se člověk pořádně rozmáchnout. Je ale fakt, že co se týče spotřeby barev, je podobný způsob malby dost náročný. Potřeboval jsem jednu speciální, citronově žlutou, kterou dělá firma Schmienke. Objednal jsem dvacet kusů a oni mi poslali tuby. Já ale potřeboval pořádně namočit velký štětec do pořádný plechovky. Napsal jsem do fabriky, aby poslali dvacet pětikilovek. Oni obratem odpověděli, že musím počkat, že to prý je jejich celoměsíční výroba.
Váš vlastní pojem ošklivé sklo" znamená, velmi zjednodušeně řečeno, že ve snaze vyjádřit se, jste ochoten ze skla vysát vše, co se dá - doslova z něj sedřít kůži a to bez ohledu na krásu materiálu", kterou většina sklářů zdůrazňuje. Používáte podobnou metodu ( stáhnutí z kůže") i při práci se studenty?
Ale kdepak, mladí, mají-li se prosadit, musí být především osobití, musí být schopni po svém říkat své myšlenky. Vyrábět kopie Kopeckého by byla hloupost. A navíc, oni by si to stejně nenechali líbit, jen bych je štval. To hlavní, co se studentům snažím vtlouct do hlavy, je přesvědčení, že když se dělá umění, tak jde o něco ohromného, významného, o něco, co má smysl. Ovšem podmínkou je, že se tomu musí úplně obětovat, že se v tom musí doslova rozpustit a je přitom úplně jedno, co si kdo z okolí o tom myslí, nebo jak to hodnotí.
Jak to, že Vás studenti tak respektují ?
Já nevím, jestli mě zas až tak moc respektují nebo jestli mě zrovna mají rádi. Je ale fakt, že s nimi docela vycházím. Nedávno mi jedna moje studentka řekla: Víte, pane profesore, s váma je taková sranda, na vás se stačí podívat a už se člověk směje". Vidíte a já se přitom za žádnýho velkýho srandistu nepovažuju. A to je ale jeden z mých rozporů - napovrch působím jako kašpar a v duchu se cítím smrtelně vážnej. Takový už je život.
Internetovou galerii ArtForum je možno navštívit na adrese http://www.gallery.cz .
 "JITRO pískované sklo" Sklo-(70x60 cm) |
 "LABYRINT pískované sklo" Sklo-(170x100 cm) |
 "ODPOLEDNÍ ŠTOKRLE dřevo,cihla, malba" Sklo-(120x100x80 cm) |
 "VÁZA pomalované vypalované sklo" Sklo-(50x42x45 cm) |
 "ŽLUTÁ HOREČKA sklo, kov, malba" Sklo-(160x150x150 cm) |
