Myšlením je dozajista v mnohém nekonformní. Leckterými činy patří Sjón mezi typické alternativce, ať už spoluprací s věčnou hledačkou Björk, nebo dělením času mezi prózu, poezii a dramatické útvary, mezi něž patří i libreta moderních oper, anebo východisky svého stylu, která našel v surrealismu.
Sjón
Vizáží přitom působí spíš jako středoškolský profesor literatury. Jeho tvorba, zejména beletristická, je ceněna oficiálními kruhy. A vlastně i žánr, ve kterém jsme měli možnost jej z českých překladů poznat, je považován spíše za usedlý.
Jak Syna stínu, jejž v roce 2008 vydalo Argo, tak Měsíční kámen, který se na pultech objevuje právě nyní péčí nakladatelství dybbuk v překladu Heleny Kadečkové, totiž lze označit za historické romány, respektive novely. Rozpor mezi dvěma Sjónovými tvářemi však není. Jedno se prolíná s druhým, jedno druhé obohacuje.
Na kytaru bez kytary
Sjón je samozřejmě autorovo umělecké jméno, v islandštině znamená něco jako „přelud“, ale zároveň vychází z jeho občanského jména Sigurjón Sigurdsson. Narodil se v roce 1962 v Reykjavíku, už v patnácti letech začal psát poezii, které vydal doposud třináct knih.
Sugarcubes, uprostřed Björk
Jako mladý poeta přičichl také k hudebnímu dění. „V 80. letech se toho v Reykjavíku hodně dělo. Probouzela se nová hudební vlna. Mezi muzikanty bylo hodně básníků a malířů, kteří četli na koncertech. Spoluzakládal jsem surrealistickou skupinu Medúsa a roku 1981 mě jeden z jejích básníků, který se později stal kytaristou Sugarcubes, představil své nové přítelkyni, která zpívala s jinou skupinou. Byla to Björk,“ řekl Sjón v roce 2008 v rozhovoru pro MF DNES.
„Stala se jakýmsi šestým, neoficiálním členem Medúsy. Když roku 1994 pracovala na novém albu, požádala mě, jestli bych se nechtěl podílet na jedné skladbě, z které se později stala Isobel,“ dodal.
Isobel na albu Post byla první velkou Sjónovou spoluprací s Björk. Nepočítáme-li samozřejmě spisovatelovo občasné hostování v Sugarcubes v písni Luftgitar, v jejímž videozáznamu pod dalším ze svých pseudonymů Johnny Triumph divočí coby hráč na „air guitar“ (tedy na imaginární kytaru).
Sjón
Texty pro Björk psal i nadále, obvykle po jednom na každé album. Nejvíce jich však stihl v roce 2000 pro film Larse von Triera Tanec v temnotách, kde Björk ztvárnila hlavní roli, a za písničku I’ve Seen It All byl dokonce nominován na Oscara a Zlatý glóbus.
A v souvislosti s hudbou se mimochodem Sjón dotkl i českého prostředí. Na objednávku festivalu v Aix-en-Provence totiž s mladým českým skladatelem klasické hudby Ondřejem Adámkem v současné době pracuje na operním díle Seven Stones, založeném na jeho básnické sbírce z roku 2007 The Song Of The Stone Collector a básních, napsaných přímo pro tento kus. Premiéra by se měla uskutečnit v červenci příštího roku.
Přes minulost k dnešku
Z rozsáhlého Sjónova díla je českému čtenáři nejbližší próza, už proto, že na rozdíl od jiných žánrů má možnost si vychutnat alespoň dva vzorky ve svém jazyce. Naštěstí naši nakladatelé sáhli mezi dvanáct dosavadních položek Sjónovy prozaické bibliografie neomylně. Syn stínu, odehrávající se v 19. století, je světově nejproslulejší z jeho díla a vyšel česky jako první.
Sjón získal v roce 2005 za knihu Syn stínu nejprestižnější skandinávské literární ocenění, které uděluje Severská rada.
„Syna stínu lze vnímat v různých rovinách - jako moderním jazykem (byť v historickém kontextu předminulého století) převyprávěnou islandskou legendu o zákeřném tvoru skugga-baldurovi, kříženci kočky a lišky, jako prostý příběh o lovu lišky v exotické oblasti věčného ledu, jako filozofické zamyšlení nad odvěkým bojem dobra a zla, zločinu a trestu či soucitu a opovržení, dokonce jako báseň v próze s ekologickým podtextem,“ napsal o knize iDNES.cz.
K historickým námětům má Sjón blízko. „Někdy je těžké pochopit, co se to dneska vlastně děje. Uvědomil jsem si, že nejlepší vhled do současnosti je ze strany minulosti,“ odůvodnil svoji fascinaci historií Sjón v nedávném rozhovoru pro islandský časopis Grapevine.
Björk o SjónoviSjónovy knihy jsou naprosto jedinečné. Navazuje na samotné kořeny autentického starého Islandu. Úzký vztah s přírodou, který Islanďané pociťují odpradávna, tak plně pokračuje do moderní doby. Nejdůležitější ale je, že se mu daří sjednocovat mysl a srdce. |
Ve své poslední novele, Měsíční kámen, která právě vyšla česky, se vrací do roku 1918. Tehdy byla činná velká sopka Katla, Island se politicky osamostatnil a také ho postihla ničivá epidemie španělské chřipky.
Sjón: Měsíční kámen (obálka)
Všechny tyto události jsou kulisou k výseči příběhu šestnáctiletého chlapce, homosexuálního prostituta, který obdivuje a snad i tajně miluje starší dívku Sólu. Ta mu, vášnivému fanouškovi němých filmů, připomíná jednu z hrdinek stříbrného plátna.
V některých pasážích i motivech střídmého, přímočarého vyprávění Sjón nezapře surrealistickou krev, ať už jde o chlapcovy horečnaté sny, nebo právě onu fascinaci filmem, jímž coby novým médiem byli okouzleni už původní surrealisté v Paříži i Praze.
Právě tyto chvíle vlastně emočně velmi působivou četbu odlehčují. Měsíční kámen jinak vlivem okolností, v nichž se odehrává, představuje z jakéhokoli pohledu neuspokojivý příběh. „Je to řetězec událostí, které se v roce 1918 skutečně odehrály. A ke všem najdeme silnou paralelu v dnešku,“ řekl Sjón. Což nepotěší.
