Sitenský vystavuje portréty osobností

Jeho fotografie se objevují na plátnech obrazů i na plátnech kin. Válečné záběry stíhaček československých perutí v malbách citoval výtvarník Antonín Střížek, dramatické kompozice se spitfiry startujícími do zapadajícího slunce si od něj do filmu Tmavomodrý svět vypůjčil režisér Jan Svěrák. Ladislavu Sitenskému, legendě naší reportážní fotografie, bude v srpnu pětaosmdesát let.

Snímky dokumentující život našich letců ve Velké Británii mu v komunistickém Československu vynesly kádrový škraloup, v polistopadovém režimu pak opožděnou slávu. V úterý Sitenský v Muzeu hl. města Prahy otevřel výstavu, jež ukazuje méně známý okruh jeho tvorby: portréty osobností.

Fotografie "nebeských jezdců" v ní nicméně nechybí. Expozice - trvá do 28. března - obsahuje téměř dvě stovky snímků z třicátých až osmdesátých let minulého století.

Časopisy Sitenského portréty publikovaly už za první republiky, nevyhýbaly se mu ani v páté a šesté dekádě, kdy byl kvůli svému válečnému "angažmá" pro režim nepřijatelnou osobou. "Neprovokoval jsem je, ale ani jsem jim nepochleboval," vzpomíná Sitenský na kličkování v totalitních poměrech.

Před jeho aparátem pózovali například výtvarníci Jan Zrzavý a Max Švabinský, hudebníci Václav Neumann a Jaroslav Suk, herci Karel Höger a Marie Tomášová, atleti Evžen Rošický a manželé Zátopkovi, politici Edvard Beneš a Winston Churchill, monarchové Jiří IV. a Alžběta II. Na výstavě je zastoupena asi desetina osobností, které se Sitenskému podařilo "ulovit".

Jeho archiv osahuje zhruba půl milionu záběrů. Vedle válečných snímků a portrétů jsou to především fotografie z hor, z nichž Sitenský sestavil několik výstav a publikací. Co do počtu veřejných prezentací patří k našim nejplodnějším tvůrcům.

Fotoaparát ale od devadesátých let postupně odkládal, definitivně přestal fotit po smrti své ženy Paulette. "Skončilo to jejím úmrtím, pak jsem na všechno ztratil chuť," říká Sitenský, který však stále působí velmi vitálně. Stěžuje si sice na sklerózu, ale zároveň uznává, že se mu zdravotní neduhy až překvapivě dlouho vyhýbaly.

"Kdo může říct, že dělal celý život to, co chtěl. A kdo může říct, že se ho celou dobu drželo zdraví. Kliky jsem měl dost, teď už můžou mí andělé jít do důchodu," uzavírá Sitenský.

"Když se s někým zastavím, je chytřejší, řekneme-li si něco veselého, než když budeme brečet. Člověk si může stěžovat na tisíce věcí, ale je lepší, když od vás druhý odchází s pocitem, že jste ho potěšil," říká Ladislav Sitenský.