Asi nikoho nepřekvapí, že to byl právě Steve Jobs a nikoliv Bill Gates, kdo dal svým uživatelům první šanci vybrat si, jakým písmem mohou na počítači psát. Kromě známých fontů Times New Roman nebo Helvetica, nabízel k užití také velmi specifické, z dnešního pohledu už téměř “retrofonty” pojmenované po jeho oblíbených městech - Torontu nebo Chicagu.
Ačkoliv dnes databáze obsahují přes sto tisíc fontů, stále se i v roce 2019 najdou tací, kteří nejraději užijí proklínaného Comic Sansu. Přitom vznikl zcela nevinně, odhaluje Garfield. „Jednoho dne roku 1994 seděl (typografický inženýr Vincent Connare, pozn. red.) u svého počítače a přemýšlel, jak by usnadnil lidský úděl. Ze stejného důvodu se ostatně zrodila většina dobrých fontů. V jeho případě šlo o to, vyřešit problém, na který jeho podřízení bezděky narazili,” píše Garfield.
Jednalo se o software Microsoft Bob, malého přívětivého pejska, kterého však doprovázel dost strohý Times New Roman. To se Connaremu nelíbilo a tak se rozhodl vytvořit Comic Sans vycházející z tradice komiksových sešitů i studentského rukopisu. Netušil však, jakého estetického zločinu se do budoucna dopouští a kolik zoufalých profesorů na středních a vysokých školách bude muset číst moudré myšlenky svých žáků právě v této podobě.
Ačkoliv typografická etiketa využití Comic Sansu dnes už bezpodmínečně neodpouští, existují i jiná pravidla, která je taktéž neradno porušit. Třeba fakt, že velká písmena, kapitálky, mohou ve čtenáři vzbuzovat dojem naléhavosti, důraznosti až křiku. Novozélanďanku Vicki Walkerovou to dokonce stálo místo.
O tom však více v knize, která se věnuje i současným osobnostem typografie - třeba Luc(as)ovi de Grootovi. Z anglického originálu Just my type knihu přeložili Tomáš Jajtner, Kateřina Bártová, Tereza Filipová a Hana Dittrichová.
