Váš partner je rekvizitář, vy herečka a máte dvě malé děti, dceru a syna z prvního manželství. Lze vůbec domácnost táhnout ze dvou malých divadelních platů?
Není to tak zlé. Člověk nemá vysoké nároky - žije skromněji. Ani nás nenapadne, že bychom třeba jeli na dovolenou k moři. Já toho ani nelituju. Děti jsou malé, takže z cestování by stejně moc neměly. Mnohem lepší je, že si měsíc v létě hrajou se svými bratranci a sestřenicemi.
A co když přijde doba, kdy budou žadonit: mami, kup mi tohle a tamto.
Buď si budou muset zvyknout na skromnější podmínky, nebo se já budu muset snažit.
Účinkování v reklamě jste vzala z finančních důvodů?
Ano. Konečně jsem vydělala nějaké peníze.
Přijala jste nabídku i proto, že šlo o příjemný rodinný spot - šťastná rodina právě vstupuje do čerstvě postaveného domu...
No a pořád jsem čekala, kdy nás do toho domu doopravdy pustí. Sny o pořádném zázemí mám. Žijeme v jedné místnosti - dvě děti, můj partner Pavel, já a pes. Doufám, že se tohle jednou změní, ale i tenhle stav se dá vydržet. Ale nabídku na jakoukoli reklamu bych nepřijala. Jeden spot úplně stačí. Myslím, že je nebezpečné stát se tváří reklamy - váš obličej se hrozně okouká. Lidi si ho pak pamatují a to je zrádné. Nejsme tak chudí, abych tohle musela podstoupit.
Herectví jste v rodě neměli. Co vás přivedlo k divadlu? Byly to herecké idoly z dětství?
Naše rodina měla blízko k Janě Březinové a Zdeňkovi Duškovi. To byli naši nejbližší přátelé, právě přes ně jsem pochytala něco o divadle. Vliv na mě měla i babička. Vyprávěla mi o tom, jak naživo viděla Vlastu Buriana, a taky jsme se spolu dívaly na staré filmy. Babičce se moc líbila Lída Baarová a Adina Mandlová.
Kromě jednoho roku, který jste strávila v angažmá v Liberci, působíte po celou svou dosavadní kariéru v Divadle Na zábradlí. Neuvažovala jste nikdy o změně souboru?
Ne, leda o hostování. To bych zkusila ráda - pracovat s jinými režiséry a herci.
O odchodu ze Zábradlí jste nepřemýšlela ani po smrti tehdejšího uměleckého šéfa Petra Lébla, za jehož éry se dostalo divadlo na vrchol? Po Léblově sebevraždě přece nastalo bezčasí, zvažovalo se, kudy dál.
První rok jsem strávila na mateřské, takže největší zlom jsem nezažila. Když jsem se do divadla vrátila, tak už se zase jelo ve vyjetých kolejích. Přála jsem si, aby divadlo hladce fungovalo dál a mělo osobitou tvář, byť jinou než za Petra. Chtěla jsem být toho všeho součástí.
Od smrti Petra Lébla uplynuly již tři roky. Jak se podle vás za tu dobu Divadlo Na zábradlí změnilo?
Myslím, že se teď divadlo ocitlo na křižovatce. Dlouho se žije legendou, kterou divadlo má, ale ta časem vyprchá. Pak musí přijít nový život, aby se do lidí vlilo nadšení ze zkoušek. A to se snad děje - od září přichází nový režisér, Jirka Pokorný. Vracet se stále do minulosti nejde. Musí se čerpat z něčeho nového, ale bez pocitu, že už divadlo stejně nebude takové skvělé, jak to kdysi bývalo. Pocítila jsem, že když Petr umřel, museli jsme se všichni postavit na vlastní nohy. Najednou chyběla ta osobnost, která všechno spojovala.
Vyrovnala jste se za ty roky s Léblovou smrtí?
To já nevím, asi ne. Ale Petr pořád žije v našich rozhovorech, vzpomínkách. Ovlivnil každého, kdo se s ním poznal. Všichni jsme si v sobě taky kus z Petra odnesli.
Byli jste blízcí přátelé. Dokonce jste s Léblem strávila poslední den jeho života. Často se vás na něj ptají - neunavuje vás to?
Mně to nevadí, já o Petrovi mluvím ráda. Ale někdy si říkám, že nedělají rozhovor o mně, ale o Petru Léblovi. Ale to, co o Petrovi říkám, jsou moje domněnky a nemusí to vůbec být pravda. Nikdo neví, co přesně cítil.
Dalším oblíbeným tématem bývá váš tatínek - dřívější disident, dnes rabín Karol Sidon. Pociťovala jste v dětství, že váš otec je na "černé listině"?
Naši se brzy rozešli, ale měla jsem normální dětství. Ani mě nenapadlo, že bych mohla mít kvůli tátovi problémy. Narazilo se na to jen při přijímačkách na DAMU. Ale to už táta žil v Německu. Když do Německa odjel, byl to pro mě šok. Dozvěděla jsem se o tom až po jeho odjezdu.
Kolik vám bylo?
Třináct.
Necítila jste to tehdy jako zradu?
To ne. Bylo mi líto, že jsem se s ním nemohla rozloučit. Jinak jsem věděla, že za ním každý rok pojedeme. Spíš jsem se bála, že nás za ním nepustí.
Odcizil se vám otec emigrací, nebo vám ho vzdálila židovská víra?
Když jsem ho vídávala jednou za rok, tak jsem se před ním snažila být pořád ta malá - stejná, jako v době, než odjel. Hrozně jsem si tátu idealizovala. Nikdo o něm nesměl říct nic špatného. Když se vrátil zpátky do Čech, chodila jsem zrovna na DAMU. To jsem mu chtěla dokázat, jak jsem dobrá - že jsem za dobu, kdy tu nebyl, něco dokázala. Kvůli tomu bylo nejdřív moje hraní jedna velká křeč. Pak se stal rabínem. To už jsem měla svůj život, vychovávala jsem děti. Tehdy se mi táta nejvíc vzdálil. Nedovedu pochopit některé věci, kterému mu nařizuje víra. On z nich zase nemůže ustoupit.
Dokázala jste pochopit změnu, která se s ním stala?
Snažím se jeho cestu chápat. Židovská víra je hodně v disciplíně a toho já bych schopná nebyla. Táta toho ale schopen je. Možná potřeboval pevnou ruku a tu našel v židovství. To jsou ale zase jen moje dohady. Třeba by se táta smál, kdyby tohle slyšel.
Chodí na vaše představení?
Dva roky jsme se pořádně neviděli. Nepozvala jsem ho, protože není na co zvát.
Počkejte, ale co například vaše hlavní úlohy ve Strýčku Váňovi nebo v Harrowerově Nožích ve slepicích?
Tady nejde o to, jakou mám v představení roli. Tátu by asi nezajímalo žádné z témat, o kterých hrajeme.
K židovství jste cestu nenašla. Máte nějakou vlastní víru?
Já se v tom hrozně plácám. Třeba postava Ježíše Krista mi přijde neuvěřitelná: člověk, který se stal nesmrtelným a svatým. To mě fascinuje. K židovství mám respekt. Jakákoli víra mě fascinuje, ale nesmí být fanatická. Žádné víře se ale asi neodevzdám, protože vyznávám, že člověk má mít důvěru v sebe sama a věřit, že to, co dělá je dobré.
Co třeba víra v divadlo?
Bez oddanosti se divadlo dělat nedá.
Vedle hraní také malujete. Dokonce jste málem ilustrovala pohádkový debut vaší sestry Kateřiny.
Knížku jsem nakonec neilustrovala. Nakladatelství uspořádalo konkurs a v něm uspěl Petr Nikl. Nestála jsem o ilustrace z touhy se prezentovat, ale líbila se mi představa, že moje a Kátiny děti budou mít jednou knížku, kterou jsme udělaly společně.
Máte v malířství nějaký oblíbený námět?
Nejradši maluju Anděly.
Když už nevyšly ilustrace, neláká vás třeba možnost uspořádat výstavu?
Ne. Nemám tolik věcí, abych je mohla vystavovat. Navíc malování je pro mě spíš vnitřní záležitost. Ilustrovat sestřinu knížku mě lákalo i proto, že ty pohádky napsala pro moje a její děti.
Čtete je dětem před spaním?
Dvouletá Pepina je na čtení ještě malá. Jakmile začnu číst, tak se mě snaží překřičet. Počkám tak půl roku, než povyroste.
Vaše děti vyrůstají také v divadelním zákulisí. Co když z nich vychováte herce?
Nechtěla bych, aby byl Nathan herec, protože chlapi-herci často trpí pocity, že by měli dělat něco důležitějšího. A Pepina ať si dělá, co chce.
Ženy herečky nezakoušejí pocity, že by bylo lepší dělat něco "užitečného"?
Já jsem se tím dřív zabývala, ale teď už ne. Přestala jsem to řešit. Herectví je vlastně nepřirozené. Jako zábavu ho chápu - ale jako povolání? Když jsem se po mateřské vrátila do divadla, zkoušení mi najednou připadalo absurdní. Přišlo mi nepřirozené poskakovat po jevišti v plavkách a říkat že se jdu vykoupat - v divadle!
- pondělí 5. srpna 2002
