RECENZE: V drtivém Sibiřském deníku se za chléb pro děti platí sexem

Ještě večer seděli v rižské opeře, nad ránem je sovětští vojáci vytáhli z postelí a nahnali do dobytčáků. Ženy s dětmi zvlášť, protože dohromady s muži by to prý bylo nehygienické.

Tak začíná Sibiřský deník, natočený v působivém černobílém formátu podle skutečných zážitků lotyšské novinářky, která v sibiřském vyhnanství strávila od roku 1941 šestnáct let. Při životě ji držela jen péče o tehdy osmiletého syna a víra v setkání s manželem, jemuž psala nikdy neodeslané dopisy. Vrátit domů se směla až po Stalinově smrti a své paměti vydala teprve po rozpadu Sovětského svazu.

Sibiřský deník

65 %

Režie: Viesturs Kairišs

Hrají: Sabine Timoteo, Baiba Broka, Outi Kärpänen

Lotyšsko, Finsko, Česko, 2016, 120 minut

Kinobox: 65 %

IMDb: 7.3

Snímek budovaný jako reportážní kronika spojuje dvě linie, přičemž ta historická, líčící brutální čistky za sovětské okupace Pobaltí, vlastně jako by stála v pozadí. Podstatu tvoří vždycky znovu fascinující vůle k životu, síla, kterou v sobě dovede člověk najít v nejhorší mizérii; zvláště pak matky.

Pravda je, že Sibiřský deník není příjemná podívaná. Oč důsledněji se vyhýbá patosu, o to drtivěji zraňuje bezeslovnými výjevy: když jedna z žen raději sama zabije své plačící děti i sebe, když se hladové vězeňkyně rvou s prasaty o poslední brambory, když za chleba pro děti platí sexem, za hřebíky na rakev pro miminko vlastním oblečením a za poslání balíku válenkami, takže bosé nohy pak omrzají ve sněhových závějích.

Současně však prochází hrdinka okamžiky takřka lyrickými, v nichž se nekonečná tajga mění v zakletý les z pohádky a hrst borůvek či koupel v řece dávají pocit prchavého svátku, ne-li přímo štěstí, k němuž najednou stačí tak málo.

Dokud se film drží téměř dokumentárně věcného popisu bezútěšného každodenního stereotypu dřiny, hladu a nemocí, má v sobě naléhavost až zdrcující. V poslední části, kdy začne přibývat hrdinčiných přízračných představ a mátožných úkonů, se však vyprávění neúměrně zpomaluje a to, co bylo dosud jeho předností, začíná poněkud vadit – totiž nedostatek faktů.

Sebepečlivější obraznost – kamera je opravdu klíčovým dirigentem Sibiřského deníku – nezažene otázky, které se prodírají přes ubíjející náladu. Jak to vlastně dopadlo s dětmi, které měl odvézt Červený kříž? Kde se vzal na Sibiři v hodině dvanácté zázračný operatér? Proč právě rodina Vanagsových skončila mezi Lotyši určenými na odpis a co vlastně psali v novinách, které hrdinčin manžel před zatčením řídil?

I když to jen málo ubírá na síle, jíž lotyšsko-finsko-český film působí.