RECENZE: Vesmírná báseň o nepřítomnosti diváky rozdrtí a dezorientuje

Náročné audiovizuální představení, které není vhodné pro epileptiky, těhotné ženy a děti, připravil Jan Mocek do pražského Alfreda ve dvoře. Změť zvuků a stroboskopu diváky téměř rozloží.

Několikaminutová pasáž se střídavě ubírající a zvyšující se frekvencí blikání. Houstnoucí dým, který sílu stroboskopu jen podporuje. Divák marně mhouří oči, přemíra zvukových a světelných jevů ho doslova dezorientuje. Když pak vše utichne a velký sál pražské scény Alfréd ve dvoře se rozsvítí, zůstává publikum ještě dlouho zmateně sedět. Jednak není přes dým nic vidět, jednak není jasné, zda světla nejsou další částí představení Shadow Meadow. 

Rozpačitý moment nakonec diváci odmění úsměvem a potleskem k pódiu, kde se za oblaky páry dají tušit oba vyčerpaní performeři.

Irina Andreeva a Jan Mocek, který je zároveň režisérem a autorem, totiž právě předvedli hodinovou pohybovou a především audiovizuální show. 

Shadow Meadow

65 %

Alfréd ve dvoře

premiéra 21. listopadu 2017

režie: Jan Mocek

hrají: Irina Andreeva, Jan Mocek

„Temná vizuální báseň o nepřítomnosti“, jak tvůrci svůj neobvyklý kus na hranici divadla a výtvarna nazývají, je skutečně náročnou podívanou. Z některých momentů, kdy se oba tanečníci zarývají do parketu či bortí stěny, se může dělat až fyzicky nevolno. 

Zajímavý experiment překvapí nápady, navodí vesmírný pocit a dopřeje zážitek. Zda lze za drtivou formou najít hlubší myšlenku, je otázka.