Před dvěma lety byla Kim Wilde na Benátské noci.

Před dvěma lety byla Kim Wilde na Benátské noci. | foto: Roman Čejka, MF DNES

Sexsymbol osmdesátých let Kim Wilde: Lidi jsou rádi, že s nimi stárnu

  • 29
Zpěvačka, která se v 80. letech proslavila svým blond sex-appealem a hitem Kids In America, nahrála novinku Come Out And Play. Pokusila se na ni přenést energii živých vystoupení.

Britská zpěvačka má sice dobu největší slávy za sebou, přesto se s radostí vrátila k hudbě, kterou provozuje celá její rodina. "Je to prostě vášeň," říká Kim Wilde, která se profesionálně věnuje i zahradničení.

S čím jste šla do studia?
Napadlo nás vrátit se ke zvuku osmdesátých let a mého prvního alba a osvěžit ho. Shodou okolností se o něco podobného snaží i spousta současných kapel. Třeba Scissor Sisters nebo Muse se také inspirují v osmdesátkách a přitom své věci dělají nově. Přišlo mi to případné i proto, že touhle deskou slavím svoje padesátiny.

Co jste si vzali ze současnosti?
Byl to hlavně živý, rockový a kytarový zvuk. Se svou kapelou jsem hrála hodně koncertů a chtěla jsem písničky, které budou znít dobře vedle starých vypalovaček jako Kids in America. Chtěla jsem, aby novinka měla stejnou energii jako tyhle staré věci. Ale samozřejmě si stále užívám také sílu popu.

Vaše nové věci jsou hodně úspěšné zejména v Německu, kde hrajete i většinu koncertů. Tušíte, proč zrovna tam?
To je dobrá otázka. Možná proto, že se tam pravidelně vracím už od začátku 80. let. Vybudovala jsem si s tamními fanoušky zvláštní vztah. Přijde mi, že mě berou už jako členku rodiny. V Německu milují populární hudbu a nezapomněli na moje písničky. Navíc tam teď mám i vydavatele, spolupracovala jsem s Nenou... Těch důvodů je víc.

Proč jste se vlastně před devíti lety rozhodla po delší pauze vrátit k hudbě?
Je pravda, že jsem si dala v 90. letech pauzu. Vdala jsem se, měla děti a věnovala se úplně jiným věcem, jako bylo třeba studium na univerzitě. A pak přišla nabídka zúčastnit se turné kapel z 80. let jako Human League, ABC nebo Heaven 17 – a to mě vrhlo zpátky. Byla jsem ohromená, že tu je stále publikum, které naše písničky poslouchá a miluje. Reakce byla tak skvělá, že jsem prostě znovu nepřestala. A teď jsem hrdá, že už mám od té doby druhou desku.

Je to rozdíl, vylézt před publikum tehdy a dnes?
Musím říct, že si to užívám mnohem víc než dřív. Mám větší sebedůvěru, v repertoáru víc hitů, mám skvělou, hodně hlučnou kapelu. Hudebně jí šéfuje můj bratr Rick, na basu hraje Nick z Kajagoogoo, odehráli jsme už spoustu festivalů i sólových koncertů. A vracíme se na stejná místa, takže zřejmě děláme něco dobře. I proto bylo živé hraní pro nahrávání desky klíčové.

Pro srovnání: jaké to bylo, když jste stála na velkém pódiu poprvé?
Bylo to v raných osmdesátých letech na koncertě ve Finsku. Chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou a vypadnout z pódia. Byla jsem vystrašená, nechtěla jsem tam být. Dneska je to úplně naopak. Pokaždé se hraní nemůžu dočkat. Souvisí to jak s lidmi pod pódiem, tak s mými osobními vztahy. Je mi padesát, mám dvě děti, nehraju si na to, že je mi pořád jedenadvacet, nemám ani jeden facelift. Lidi mě berou, jaká jsem, a myslím, že jsou rádi, že s nimi stárnu.

Nevadí vám, že už nejste za sexuální ikonu?
Naopak. Bylo to fajn, když mi bylo dvacet nebo třicet. Ale teď jsem ráda, že se lidi soustředí i na jiné věci. Je to docela osvobozující, když se fanoušci zajímají o mou osobnost a hudbu a ne o to, že jsem modelka. I když jsem si to užívala, už tehdy to bylo někdy přes čáru. Naštěstí mě to však nikdy nezbavilo vůle skládat a zpívat písničky.