Setkání připomnělo Fragnerovu argumentaci duchem

Praha - Jako všeobecně respektovanou postavu moderní české architektury představilo Jaroslava Fragnera (1898-1967) kolokvium pořádané minulý týden Akademií výtvarných umění v Praze na počest stého výročí umělcova narození. Přesto Fragnerův odkaz patří k ne zcela jednoznačným momentům kulturních a politických dějin. Decentně na to upozornila ve svém příspěvku historička architektury Marie Benešová, která Fragnerovu pozici charakterizovala s ohledem na jeho poválečné působení v čele Svazu československých architektů. "Příznačná je přitom jedna z fotografií, jež zachycují delegaci našich architektů v Moskvě počátkem padesátých let. Zatímco všichni mají neforemné kabáty a klobouky, jediný Fragner je tu v trenčkotu a baretu a jako jediný si pilně nezapisuje," poznamenala na okraj architektova individualismu.
O Fragnerově tvorbě z padesátých let, jíž se tak či onak dotkly všechny přednesené příspěvky (s výjimkou rekapitulace česko-slovenských vztahů v architektuře z úst Štefana Šlachty, rektora bratislavské Akademie výtvarných umění), samostatně referoval Pavel Halík. Fragnerově rekonstrukci, adaptaci a dostavbě Karolina, která patří k nejznámějším a nejvýznamnějším výkonům poválečné architektury, pak věnoval samostatný příspěvek historik a teoretik Pavel Ulrich; ve zkratce tu předvedl vývoj jejího pojetí.
Těžištěm kolokvia - uvedeného vyčerpávající osobní vzpomínkou architekta Jiřího Novotného, autora monografie Jana Kotěry - se stal příspěvek Rostislava Šváchy, jenž se taktně a s porozuměním ke kontextu vyslovil i k otázce zmíněného architektova působení v padesátých letech: připomněl, že Fragner byl v čele socialistického svazu dobrou výmluvou pro všechny.
Základní téma Šváchova příspěvku ovšem tvořily Fragnerovy vzácné úvahy o architektuře, z nichž lze vyčíst základní problémové okruhy a postupné vzdalování puristickým počátkům v Devětsilu. Podle Šváchy se architektovo uvažování shlukuje kolem několika témat, která lze zhruba naznačit klíčovými slovy či slovními spojeními. Plán a plánovitost stavby ukazují k racionalitě Fragnerova přístupu, v němž je symptomaticky přítomen prvek "sociálního inženýrství". V často užívaném pojmu ducha, jenž u Fragnera je spíše metaforou kreativity než hegelovským pojmem, a v "argumentaci duchem" lze podle Šváchy spatřovat reakci na striktní rámec Teigova konstruktivismu - Fragnerovu pojetí architektury totiž nestačily poukazy na ekonomičnost stavby. Úvahy o národní tradici a tendence chápat moderní umění jako její organickou součást, jež se ve Fragnerových textech objevují koncem třicátých a ve čtyřicátých letech, jsou už podle Šváchy opuštěním ryze avantgardních pozic.

Témata: Marie Benešová