"Vesměs temné, pochmurné vyznění prvních tří autorčiných knížek vystřídala v Namiho případě naděje. Naděje, že toho, co bude, je víc než toho, co bylo; naděje na smysluplný, plnohodnotný život."

a hned pod touto recenzí je 2 roky stará iDnes recenze Jezera - "Rodí se tu zrůdy. Ve výjimečně krutém Jezeru zanechte naděje":

https://kultura.zpravy.idnes.cz/jezero-recenze-01o-/literatura.aspx?c=A161014_121324_literatura_ts

A dále: "Pozvolný tok vyprávění skládaného z jednotlivých obrazů jako puzzle nahradil silně dějový, dynamický příběh." Silný dynamický příběh???

Já tedy měl s Jezerem dost boj, není to lehké čtení a spíše se ztotožňuji s druhou recenzí, že převládajícím prvkem je naprostá beznaděj, absence smyslu čehokoliv, asbence snahy o cokoliv. Ale navíc to je napsané tak, že je pro mne skutečně těžké se s někým identifikovat, těžko si udělat vztah k jakékoliv postavě, je mi uplně jedno, jestli postavy v knize umírají nebo přežívají. Proto se to těžko čte. V podstatě mi nedává smysl jednání vůbec nikoho. V tomto ohledu to je důsledně napsáno a vyjádření beznaděje je úplně dokonalé. Je to ale až tak beznadějné, až mne to jako čtenáře vlastně nebaví číst. Jediná postava, která ve mne vyvolala emoce byla ta Namiho láska. Za mne těžko srozumitelná kniha, těžko stravitelná, stále pátrám po tom, proč jsou z ní kritici tak nadšení. Máte někdo jiný názor? Pomožte mi změnit ten můj.

Nečetl jsem ani jedno z toho. Jen jste mi tím popisem silně připomněl Suttreeho od Cormaca McCarthyho - málokterou knihu jsem musel někde uprostřed odložit s tím, že mě její čtení příliš a zbytečně vyčerpává.

Ani ne ponurostí, kterou docela můžu (k tomu se mi vybavuje A uzřela oslice anděla, tu jsem přečetl bez potíží a rád), jako tím, že tu nic nemělo smysl, nikam to nevedlo atd. Dál bych jen opakoval, co jste napsal Vy.