Semprunova sestava: Kafka i Kundera

Život španělského spisovatele Jorge Sempruna (1923), který by se tuto neděli měl osobně objevit v Praze v rámci Fóra Společnosti Else Laskerové-Schülerové, je jakousi hořkou zkratkou výpovědi o světě dvacátého století, především o fašismu a komunismu.

Zatímco fašismu byl Semprun obětí - jako dospívající musel opustit Madrid před frankistickým režimem, ve Francii se podílel na odboji, byl vlákán do léčky a deportován do Buchenwaldu, druhému totalitární režimu později napomáhal coby člen ilegální Komunistické strany Španělska.

Ve výborném doslovu k Semprunově románu Bílá hora, který v těchto dnech vyšel česky, přičítá Eva Beránková Semprunovo komunistické angažmá přiklonění se k druhé z možností, jež spisovatel měl ve svém boji se stíny smrti z Buchenwaldu: psaní nebo život.

V šedesátých letech léčba komunismem u Sempruna selhává a on se přiklání k psaní, aby "přežil to, že přežil".

Hédonisté a krasavice
Česky od Sempruna dosud vyšly knihy Velká cesta (1963, česky 1967) a Psaní nebo život (1994, česky 1997); autor spolupracoval na filmu o československých politických procesech padesátých let Doznání režiséra Costy Gavrase.

Frankův režim, existující do roku 1975, Sempruna nuceně naturalizoval ve Francii, francouzsky píše i své knihy.

Eva Beránková staví Bílou horu, jež v originále vyšla roku 1986, na pomezí dvou autorových cyklů: jeden, otevřený Velkou cestou, se navrací ke koncentráčnickým zkušenostem, druhým jsou takzvané politické fikce, v nichž se spisovatel snaží vypořádat se svou minulostí "stalinistického intelektuála".

"Ovšem, Kafka zemřel ve stejném roce jako Lenin. A narodil se v roce 1883, kdy umřel Karel Marx. Kafka žil přesně, mohlo by se říct až puntičkářsky, od Marxovy smrti do smrti Lenina. Na tuhle náhodu nás zapomněl upozornit dokonce i J. L. Borges!" píše Semprun v Bílé hoře a takto, vytrženy z celku, znějí ty věty poněkud podezřele.
Nicméně tenhle román ani nevychází vstříc těm, kteří lační po intelektuálském ping-pongu, ani se neobrací zády k těm, kteří chtějí číst příběh.

A to přesto, že všechny hlavní postavy jsou intelektuálové, hojně citující a neustále hledající paralely v evropské kultuře.
Za malířem Antoinem de Stermaria a jeho ženou Francou přijíždí na francouzský venkov dramatik Juan Larrea (Semprunovo krycí jméno z války) s mladou milenkou Nadine.

Je 25. dubna 1982, právě uplynulo čtyřicet let ode Dne deportovaných, kdy se shodou okolností seznámili malíř Antoine s dramatikem Juanem a kdy se také narodila Franca.

Ústřední postavou je Juan. Má rád Francu (i ona jeho). Mladé milence Nadine, jež je Židovka, o svém válečném utrpení nic neřekl. Navíc Laurence, žena, s níž se seznámil nedlouho před zatčením a která o něj pečovala při návratu z Buchenwaldu do Paříže, je už léta po autohavárii na vozíčku.

Do toho přijíždí Karel Kepela, přiopilý český režisér žijící ve Francii. Právě zjistil, že jeho milenka Otka, která za ním občas z Čech zajíždí, je "vysílána" - v pudřence našel nahrávací zařízení.

Mužské postavy jsou prokreslenější, jsou to hédonisté s trpkou minulostí; ženské postavy, ač rovněž vzdělané, jsou zde především pro krásu (úzkostlivě si ji střeží) a pro erotické hrátky (k nimž jsou vždy připraveny). Vzdor této disproporci je Bílá hora románem brilantně komponovaným, co do podání jde o text hutný, co do významů běží o dílo chvějivé.

Pejsek Fučík
Rozvržením figur Semprun upomene na romány Milana Kundery. A konkrétně na Žert si lze vzpomenout při temně humorné scéně "kárné komise" Karla Kepely, proti němuž svědčí jeho manželka a hlavně pejsek, jehož mu "věnovala" jako živou výčitku za to, že jí nedokázal "ukázat Kreml" (přivést k orgasmu), a kterého Karel ve vzteku pojmenoval Fučík.

Tím výskyt českých prvků v Bílé hoře nekončí. Hojně je "ve hře" Praha a její postavy. Například: Karel je odstrčen na Nový židovský hřbitov, kde pečuje o Kafkův hrob, a Otka se mu svěří, že spí s mužem jménem Karel Sabina. Karel si nemůže vzpomenout, jaká tramvaj jezdí z Pohořelce na Bílou Horu…

Juan navštíví filmový festival v Karlových Varech, citován je  stalinistický ministr Bezpečnosti Karol Bacílek. To vše bez pocitu, že bychom četli zahraniční bedekr! Jen jednou si uvědomíme, že kniha nebyla primárně psána pro české čtenáře: "Julius Fučík byl totiž komunistický hrdina protifašistického odboje, kterého nacisti popravili. Zanechal po sobě deník - alespoň tak to bylo vždycky prezentováno."

Literatura (ilustrační foto)