Třiašedesátiletý Byčkov zastával v hudebním světě různé prestižní posty, šéfoval například Orchestre de Paris, vedl také Semperovu operu v Drážďanech. Je zván k předním orchestrům, mnohokrát hostoval i v newyorské Metropolitní opeře nebo v londýnské Královské opeře Covent Garden.
Rodák ze Sankt Petěrburgu, tehdy Leningradu, studoval na tamní konzervatoři, hrál volejbal za Dynamo Leningrad, ale třebaže jeho kariéra vyhlížela v rámci Sovětského svazu nadějně, rozhodl se odejít. První západní město, kam roku 1975 dorazil, byla Vídeň. „Strávil jsem tam deset dní, neuměl jsem jazyk, a tak jsem jen tak chodil po ulicích, až jsem se náhodou ocitl před Vídeňskou státní operou. U vchodu visel plakát oznamující, že se hraje Lohengrin, kterého diriguje Zubin Mehta. Neměl jsem peníze na vstupenku, a tak jsem se jen díval, jak lidé vcházejí dovnitř. Tehdy mne nenapadlo, že za třicet let bude na stejném místě znovu viset plakát Lohengrina, tentokrát s mým jménem,“ usmívá se.
V srpnu téhož roku, kdy opustil domov, odjel do New Yorku. „Bylo tam horko, vlhko, všude špína, ale já se cítil, jako bych se podruhé narodil,“ vzpomíná. Poté prošel i dalšími zeměmi, nyní žije v Paříži. Jako bývalý uprchlík chápe lidi, kteří opouštějí své domovy, současnou krizi však sleduje s obavami.
„Odešel jsem, protože jsem chtěl být svoboden. Jenže nikdy jsem si nepředstavoval, že na Západě je všechno jenom skvělé. Intelektuálně jsem nemohl věřit tomu, že na jedné straně je všechno špatné a na druhé najdu ráj. A měl jsem pravdu. Byl jsem také schopen absorbovat různé kultury, prostě proto, že jsem je chtěl přijmout za své. Kdežto dnes je to jiné. Ekonomické důvody k migraci lze ještě pochopit, ale s uprchlíky přicházejí i temné síly, toužící zničit náš svět. Není to ovšem nový problém, pouze o něm víc mluvíme,“ zdůrazňuje.
S filharmonií natočí Čajkovského
Ke své staré vlasti má Byčkov dvojaký vztah. „Když začala perestrojka, zrodila se obrovská naděje, nějakou dobu se dalo říkat, že máme demokracii. To je ale v Rusku nebezpečné, protože může nastat anarchie. Což se také stalo, takže dnes se Rusko zase vrátilo do doby, v níž žilo předtím, pouze takříkajíc v jiné omáčce. Nejsem toho všeho součástí, ale Rusko miluji a chci, aby bylo šťastné. Ono samo si ale musí najít způsob, jak žít samo se sebou a se zbytkem světa. Na druhou stranu také svět musí akceptovat, že Rusko má historicky podloženou starost o svou bezpečnost,“ tvrdí.
Shodou okolností hned příští týden bude u České filharmonie hostovat další ruská dirigentská hvězda, Valerij Gergijev, který na rozdíl od Byčkova otevřeně podporuje prezidenta Putina. „Na to nemám žádný názor. Každý má právo vybrat si. On si vybral, jak bude žít a já také,“ konstatuje Byčkov.
Připomíná, že Rusko se vždy rozhodovalo, kam patří, zda na Východ nebo na Západ. „Toto vnitřní napětí se odráží i v umění, třeba zrovna v Čajkovského hudbě. Ta je pevně usazena v ruské kultuře a mentalitě, ale způsob, jakým je vyjádřena, přebírá to nejlepší ze západní hudby. Však byl také Čajkovskij kvůli tomu doma kritizován,“ poznamenává.
S Českou filharmonií se Byčkov nepotkává poprvé, nicméně právě díky Čajkovskému se budou v dohledné době vídat častěji. Pro firmu Decca totiž společně nahrají všechny skladatelovy symfonie i některá jeho další díla. „Česká filharmonie měla velký úspěch s nahrávkou Dvořákových symfonií, kterou pořídila s Jiřím Bělohlávkem. Chtěli pokračovat v nahrávání - a nejen české hudby. Čajkovskij se nabízel, je něco jako Dvořákův soused. Nabídli mi spolupráci a já nadšeně souhlasil,“ přiznává Byčkov.
Zvuk České filharmonie je podle něj pro Čajkovského ideální. „Temně sametové smyčce vyvolávají asociace na slovanské prostředí, ale také na Vídeň. Podobné je to dechovými nástroji. Není to zkrátka vyloženě ruské, ale ani německé nebo francouzské, je to prostě něco odlišného, co má stejné kvality, a tím je to jedinečné,“ uzavírá Byčkov.
