Sekretář Švédské akademie Sture Allén: Nobelova cena závisí jen na nás

Praha - Od roku 1901 uděluje osmnáctičlenná Švédská akademie Nobelovu cenu za literaturu. Její verdikty jsou předpovídány, diskutovány, kritizovány. August Strindberg, který se ceny nedočkal, například napadl jako absolutně chybné, jdoucí proti samotnému smyslu ceny, hned její první udělení Francouzi Sully Prudhommovi. A zatím poslední laureát, Portugalec José Saramago, byl některými médii vláčen coby tvrdý komunista.

Profesor matematické a strojové lingvistiky z Göteborgu, jedenasedmdesátiletý Sture Allén, k oněm nařčením a výhradám shovívavě mlčí.
Jako člen Švédské akademie (a od roku 1986 její sekretář) k tomu ani promluvit nesmí! Statut Nobelovy ceny jej váže k absolutní diskrétnosti. Jediné, co může a je ochoten odpovědět na otázku Proč jste vybrali právě tohoto literáta, jsou dvě řádky textu, jež akademie vydává jako oficiální zdůvodnění své volby.

Jak dlouho nesmějí členové akademie o zákulisí rozhodovacího procesu nic říci? Doživotně?

Ne, archiv Švédské akademie je vážným zájemcům přístupný padesát let od udělení ceny. Takže letos byste se mohl dozvědět více o letech 1901 až 1949.

Kdo vlastně autory nominuje? A jak jste pak schopni dospět k jedinému jménu?

S návrhy mohou podle statutu přijít členové akademie, předchozí laureáti ceny, dále profesoři lingvistiky či literatury ze světových univerzit a předsedové jednotlivých národních spisovatelských organizací. Ročně se nám takto scházejí přibližně dvě stovky jmen.
Akademie pak každý týden od začátku února, kdy je uzávěrka nominací, zasedá. Do poloviny dubna se seznam zúží na patnáct jmen. Do konce května potom na pět. O nich akademie vášnivě diskutuje znovu od poloviny září až po konečné hlasování prostou většinou hlasů v prvém či druhém říjnovém týdnu.

Půl roku před rozhodnutím znáte okruh patnácti kandidátů. Můžete opravdu vyloučit průsak informací? Ostatně mediální předpovědi se občas trefí.

Těžko vás mohu přesvědčit, ale žádné informace ven neunikají. Proč se občas vyplní tip? Na světě je prostě okruh dobrých a ještě užší skupina výjimečných autorů, o nichž se obecně ví.

A zprávy o lobbismu, jemuž jste vystaveni? A články o neshodách uvnitř akademie? Nic z toho není pravda?

To jsou řeči. Jaký lobbismus? Odkud? Akademie sama volí své členy, není závislá na vládě, na parlamentu, na velkých firmách ani na komkoli jiném. Finance dostává od Nobelovy nadace, která je opět zcela nezávislá.

Jak vypadá ona závěrečná diskuse akademie před udělením?

Představte si seminář, kde sedí osmnáct velmi dobře připravených účastníků. Všichni mají vše podrobně přečteno.
Když má například někdo pocit, že k některému z kandidátů nemá dost podkladů, může si předtím vyžádat další překlady jeho prací či třeba expertní studii o kultuře, z níž autor vychází.
Každý z členů akademie pak může a musí svůj názor obhájit. A každý má samozřejmě jen jeden hlas.
Vysvětlit, proč se mi líbí Seifertova poezie nebo Faulknerovy romány, to předpokládá velkou osobní otevřenost. Mají k sobě členové akademie tak blízko?
Každý říká, co si nejvnitřněji myslí. Diskuse jsou upřímné. Tvrdé, ale korektní. Myslím, že jsme přáteli.

A jak vznikají ty dvě řádky oficiálního zdůvodnění?

Společně. Těšíme se na to - každý se třese, aby přispěl.

Vy jste v roce 1984 v Praze navštívil Jaroslava Seiferta, který se nemohl dostavit do Stockholmu. Jak přijal Nobelovu cenu?

Co říci... Seděl za svým pracovním stolem, cosi psal. Já jsem mu vysvětloval proces výběru a to, jak akademie pracuje. Myslím, že byl jednoduše šťastný.
A je pravda, že Nobelova cena jistý čas kroužila kolem Vladimíra Holana?
To vám samozřejmě nemohu říci. Musíte si ještě tak třicet let počkat, pak přijeďte do Stocholmu. Pokud usoudíme, že jste seriózní novinář, pustíme vás do archivu.