Inscenace se vyhýbá "pohádkové" laskavosti; soustředí se na milostné příběhy, zdůrazňuje vášeň a tělesnost.
Rozhodně nevzniklo představení vhodné pro děti předškolního věku.
Režie však ponechává stranou i očekávatelnou "orientální" romantiku, místo níž nabízí jednoduchou, ale výraznou výtvarnou stylizaci.
Dominuje barevně nasvícené, jednolité pozadí a široký pruh písku v popředí prázdného sešikmeného jeviště. Záměrně minimalistické je také aranžmá: převládá vyprávění, jen příležitostně oživené akcí a dialogy.
Významnou roli přitom hraje jemně jazzový hudební doprovod, který příběhům dodává rytmus a nečekanou příchuť.
Úvodní příběh v podání Martiny Válkové, Kateřiny Winterové a Jany Janěkové zaujme nejen kontrastem erotického napětí s ironickým zlehčováním, ale i vynalézavou dělbou hlasů. Poté však nastoupí klasické vyprávění a záhy se ukáže, že zdaleka ne všichni zúčastnění jsou v tomto ohledu stejně disponovaní.
Pokud je na scéně Bronislav Poloczek, Vladimír Javorský nebo Ondřej Pavelka, plyne vše lehce a samozřejmě; ve scénách obsazených jejich mladšími kolegy se však děj až příliš často zadrhává a vleče.
Propad trochu jiného rázu nastává ve druhé polovině, kdy inscenace zvolní, zvážní a režie se namísto poloanekdotických miniatur nepříliš úspěšně snaží vytvořit magicky působící příběh opakované milostné nestálosti.
Inscenace tak nakonec vzbuzuje spíše sympatie k odvaze tvůrců odložit obvyklá orientální i pohádková klišé než nadšení ze silného zážitku.
Paradox navíc je, že o poznání lépe než závěr, který měl být nepochybně těžištěm, dopadla první polovina, v níž si režisér s látkou jen nezávazně pohrává.
