Posledního koncertu v roce se totiž ujal šéfdirigent Zdeněk Mácal, který nahradil obvyklou směs pochodů a tanců dvěma jednolitými opusy. Už to je bezesporu moudrá inovace.
Svítivě a líbezně, s velkou péčí zahraná Sukova Serenáda Es dur pro smyčcový orchestr odpoledne zahájila.
Po přestávce následovala rozverně filozofická skladba o lásce, životě i alkoholu, na niž asi k prasknutí přeplněná Dvořákova síň čekala především: kantáta Carmina Burana od Carla Orffa, která shodou okolností před pouhým měsícem doprovodila efektní pyrotechnickou show v Sazka Areně.
Umělecké srovnání vyznělo jednoznačně: tentokrát hrála hlavní roli sama hudba a její interpretace. Mácalovi se s orchestrem podařilo vykřesat oheň přímo z vlastní skladby a namísto povšechné ilustrace vykreslil detaily, dbal na rytmickou preciznost a vervu a zdůraznil všechnu lyrickou krásu. Pomáhal mu v tom výborně sezpívaný Sbor bamberských symfoniků, svým dílkem přispěl i Kühnův dětský sbor.
Prskavky tedy neprskaly, ale publikum se přesto dobře bavilo. Občas dokonce zavládla téměř bujará atmosféra. Třeba když tenorista Michael Elliscasis předvedl nejen vokálně, ale i mimicky skvostnou miniaturu znechucené labutě, jež se ke své nelibosti ocitne jako pečínka na míse. Výstup zakončil seskokem z pódia před diváky v první řadě a odběhnutím ze sálu.
Barytonista Ivan Kusnjer sice neskákal, ale až na pár míst zvládl svůj part také velmi dobře. Poté, co sopranistka Heide Elisabeth Meierová měkkým, jistě vedeným hlasem vyzpívala extatické milostné vyznání, udělal Mácal pauzu a obrátil se k divákům: popřál všem šťastný nový rok a teprve pak spustil mohutný sbor vzývající liknavou Štěstěnu.
K dojmu velké umělecké události na úrovni Berlína či Vídně tak už vlastně chyběla snad jen přítomnost televizních kamer. To taková německá ZDF si silvestrovský program Berlínské filharmonie nenechává ujít a novoroční koncert Vídeňské filharmonie dokonce přebírá i Česká televize.
