RECENZE: Skandální Lolita je v Národním pouze plakátový morální apel

Národní divadlo uvedlo operu Lolita od Rodiona Ščedrina, podle skandálního románu Vladimira Nabokova. Proč však z mnoha moderních děl, která tu ještě nezazněla, vybrala právě toto, není jasné.

Příchuť skandálu, který do určité míry provázel i světovou premiéru opery roku 1994 ve Stockholmu, přece jen vyvanula, ale to by nemusel být hlavní problém. Koneckonců operní verze příběhu čtyřicátníka Humberta, který se zamiluje do dvanáctileté dcery své bytné, není jediným zpracováním slavné literární předlohy.

Rodion Ščedrin: Lolita

40 %

Dirigent: Sergey Neller

Režie: Sláva Daubnerová

Národní divadlo, 2. premiéra, Stavovské divadlo 5. října 2019

Ščedrin je autorem dramaturgicky vděčných baletů Carmen nebo Anna Karenina, ale jeho Lolita, kterou ve Stavovském divadle nastudoval s orchestrem Státní opery německý dirigent ruského původu Sergey Neller, postrádá to hlavní: divadlo v hudbě.

Ta plyne víceméně nevzrušivě v deklamačním stylu, s občasným zpestřením v podobě reklamních vstupů či „zazvonění“ telefonu, ale celkově vzato připomíná spíše jakousi nekonečnou monotónní elegii než vyostřeně zachycený perverzní vztah, ústící do katastrofy. Je to vlastně naivní plakátový apel, varující před zneužíváním nezletilých, který podporují i sbory na latinské duchovní texty.

Sama ambivalentní „nymfička“ Lolita však v podstatě nemá hudební tvář, sice občas zacvrliká nějakou koloraturu, ale není nějak výstižně charakterizována. Člověka mimoděk napadlo, jak by si s předlohou poradil třeba takový mistr grotesky, ironie a vyhroceného dramatu jakým byl Dmitrij Šostakovič...

Národní divadlo sice operu hraje s řadou škrtů, ale i tak jsou tři hodiny příliš a zvláště po pauze, kdy Lolita a její „otec“ harcují od hotelu k hotelu, už se čas doslova vleče. Toto dílo by vydalo tak na jednoaktovku v trvání plus minus sedmdesáti minut.

Lolita bez charisma

Režisérka Sláva Daubnerová se pokusila upoutat pozornost atraktivními interiéry a rekvizitami, třeba kýčovitou měšťanskou domácností s květinovými potahy a závěsy, automobilem nebo karavanem. Kontrast mezi konzumním světem navenek spořádaných občanů a temnými proudy v jejich okolí, které nejsou schopni postřehnout, je však i v tomto případě spíš ilustrativní a povrchní.

A najít pro titulní postavu odpovídající představitelku je určitě ještě obtížnější než z tohoto pohledu asi nejpověstnější noční můra operních intendantů - patnáctiletá gejša z Pucciniho Madame Butterfly.

Ruská sopranistka Pelageya Kurennaya sice vokálně part Lolity zvládá, ale postrádá jevištní charisma a „diblíka“ se snaží hrát tak úporně, že výsledkem je zcela nepravděpodobná figura - zvlášť vedle členek Kühnova dětského sboru, které mají zřejmě zdůrazňovat Humbertovu posedlost.

O něco věrohodnější jsou Lolitina matka Charlotta v podání Veroniky Hajnové a zakomplexovaný Humbert ve ztvárnění i pěvecky výborného barytonisty Petra Sokolova, ale také on postupem času čím dál víc působí ve svém roláku a upnutém saku stereotypně.

Tenorista Aleš Briscein zpíval perverzní postavu dramatika jménem Clare Quilty, s nímž Lolita posléze uteče, a jehož Humbert nakonec zastřelí. Ale Quiltyho zvrácenost je tak názorná, že je pouze komická a ztrácí působivost. Lolita se prostě hraje zbytečně.