V roce 1960 přinesl jeho celovečerní hraný debut U konce s dechem doslova filmovou revoluci. Pětapadesát let poté na nejnovější film Jeana-Luca Godarda s názvem Sbohem, jazyku přišlo do českých kin za první víkend 159 diváků.
Ani jinde na tom není líp, za devatenáct týdnů utržil film celosvětově 358 tisíc dolarů. Mistrovi, který letos oslaví pětaosmdesátku, to zjevně nevadí. Snímek putuje po festivalech, režisérovi v pátek udělí čestnou cenu v Ženevě, spojenou s odměnou ve výši 32 tisíc dolarů.
Za to klidně natočí další experiment, který většina diváků pomine a zbytek se o něj krvavě pohádá jako o záhadu Sbohem, jazyku, uváděnou dokonce ve 3D.
Jean-Luc Godard tvrdí, že film vypráví „o muži a jeho ženě, kteří si již navzájem nerozumějí, protože nehovoří stejným jazykem“. Podle recenze Variety patří k jeho nejlepším dílům, podle listu Hollywood Reporter naopak nic nového nenese, „zas jen útržky, v nichž je ochotna hledat skrytý smysl pouze hrstka skalních Godardových ctitelů“.
A jak spor vidí divák či spíš přesněji řečeno svědek zmateční exhibice, která se na plátně odehrává?
Nejlepší způsob, jak film vstřebat, je pozvat pár kamarádů, nalít jim po skleničce a sázet se, jaká perla padne v příštím záběru. Muž a žena hovoří vskutku mimoběžně, leč nesmyslně plácají také každý sám za sebe. Když on sedí na toaletě a ona před ním stojí nahá, je naprosto jedno, jestli proberou politiku, filozofii nebo nákupy pro tchyni. Příští záběr může být barevný jako černobílý, může se znovu zjevit neoděná dáma i parník ve vlnách, mohou si vykat či tykat, ječet i mlčet.
Hledat logiku, strukturu, účel je těžké, vydržet do konce nadlidské. Že móda dadaismu či absurdního dramatu dávno vyprchala, Godarda nezajímá. Buď je sám s nápady u konce s dechem, nebo si z pozice nedotknutelného velikána nové vlny ze všech tropí žerty. Ostatně když mu před pěti lety prošel Socialismus, pak Sbohem, jazyku představuje jen neškodné esejistické cvičení.
